Slušná dívka

Jedna událost, mnoho pohledů

Sídlo rodiny Sakamaki

Laito

Právě jsem se vracel domů, když se kolem prořítil taxík.

Moc taxi, k nám nejezdí. Může to znamenat jen tři věci.

Za prvé, vrátila se jedna z žijících matek, což je nepravděpodobné, obě by tu přišly o život.

Za druhé, fotr zbouchnul a vzal si další děvku, nebo si vzal a zbouchnul další nánu, což je také nepravděpodobné a za třetí: dorazila ona holka z kostela, nebo jak to říkal.

Přešel jsem od brány k vchodovým dveřím, pod nimiž stála maličká, blondýnka a mega kufr. Tak si zahraju na galantního zachránce:

„Ale, ale, ale? Kdo pak to tu je s tak velkým zavazadlem?" V tu chvíli by se ve mě, Kanato, lžičkou krve nedoškrábal.

„Dobrý večer, jmenuji se Komori Yui, nevím jestli vám to už váš otec říkal, ale měla bych tu teď nějaký čas bydlet."

Ta podoba mě srazila málem na kolena. Jenže to přeci nemůže být ona, nebo snad ano?

„Takže tady jsi, Bitch-chan? Schovávala jsi se před námi a teď budeš součástí naší domácnosti?"

Zeptal jsem se, zvědav co na tohle ta Bitch-chan řekne.

„Promiňte, nerozumím?"

Vyvalila ty své velký oči a opravdu z ní šlo naprostý neporozumění. Došel jsem těch pár kroků k ní a podíval se jí víc do tváře, ucouvla. Ani se nezarděla, jen odvrátila pohled.

„Takže Yui-chan, že?" zkusil jsem to znovu. Jen zamručela na souhlas. Chystal jsem se jí chytit za ruku a tak jí donutit k nějaké reakci, kdy se ozvalo od dveří:

„Laito, už jsi přivítal slečnu Komori?"

Tak zrovna tebe bych tu nečekal:

„Ano, otče." Odvrátil jsem svou pozornost od vyplašeného kuřátka, k jestřábu ve vchodu.

Tougo

Zahlédl jsem z okna odjíždějící taxi. Tak pravděpodobně bláhový, Seiji, už dovezl poklad, v podobě své dcery. On ani netuší, jakou má doma vzácnost. Jak toho pánbíčkáře znám, určitě se s ní ani pořádně nerozloučil a spěchal na tu svou pošahanou misi.

Sešel jsem dolů a jen co jsem otevřel, už jsem viděl Laita, jak kolem ní mlsně krouží.

Tak snadné to hošánci mít nebudou, slečna Komori, je víc než jen hračka pro jejich pubertální touhy a představy. Mám s ní, daleko, větší cíle.

„Laito, už jsi přivítal slečnu Komori?"

Obrátil ke mě svůj zdnuděný obličej, ale jeho oči prozrazovali tu nenávist, která jim ve světě v němž žijeme, jednou zachrání prdel.

„Ano, otče."

Usmál jsem se na něj:

„Zavolej komorníka, ať odnese její zavazadlo do připraveného pokoje, a Laito, nezapomeň, že je to vzácná návštěva!"

Reiji

Vracel jsem se do svého pokoje, kdy do dveří vplul, mně známý obláček jemnosti a klidu.

Komori Yui.

V patách jí následoval, satan a Laito.

„Reiji, jsem rád, že jsi tu. Právě dorazila ona slečna, o které jsem ti vyprávěl. Jmenuje se..."