Slušná dívka

Vymáhání dluhů

Sakamaki sídlo, pokoj Cordélie

Yui

Po tom co mi elegán bezostyšně sdělil, že jsem tu braná jak lovná zvěř, možná i chovná klisna, začal se se mnou houpat svět. Zvládla sem se ještě omluvit a zdrhnout.

Bezcílně jsem bloumala tím muzeem, kterému říkají domov. Doplácala jsem se až k podkrovním pokojům, jeden byl otevřený, tak jsem do něj vplula. Přejela sem prsty po ženských tretkách, které mi nic neříkají.

Příliš okázalé a zbytečné.

Prošla jsem na balkón s balustrádou a klesla do kolen, proto mi to tu tak ukazoval! Rozesmála jsem se. Vrátila sem se zpátky a prohlížela knihovnu. Zaujala mě podivná kniha, jak jinak musela být mimo můj dosah a díky mému pokusu si ji podat, mi na hlavu napadaly i okolní knihy.

Až příliš pozdě jsem si uvědomila přítomnost Shua. Omluvila sem se a dostalo se mi odpovědi:

„Jsi poněkud slídivý host," otočil v zámku klíčem a pozoroval mě.

Začínám to tu nenávidět.

„A za další, chováš se dost neopatrně, na jedinou ženu, v mužské domácnosti."

Přitiskla sem si před sebe knihu, abych o ní náhodou nepřišla. Sedl si na bobek, přede mně:

„Vypadá to, Yui, že bude růžové ráno." Díval se mi přímo do tváře a já dumala nad možnostmi, které mám. Jako Yui, mizivé. A ani Yamiko, toho moc nemá.

„Shu-san, opravdu se zdá, že dnes bude hezký den," zamrkala jsem a dívala se do jeho nebezpečně modrých očí. Mám ho radši, když spí.

Zasmál se a vstal přičemž mi pomohl na nohy:

„Tenhle pokoj," rozhlédl se kolem, „není místo, kam bys měla chodit. Nerozumím proč byl otevřený."

Stáli jsme pořád na stejném místě v popadaných knihách:

„Čí je to pokoj?" zeptala jsem se.

Zatvářil se otráveně:

„Cordélie. Máti, Ayata, Laita a Kanata."

Jeho snad ne?

„Ta, Cordélie, není i tvá matka?"

Otočil se ke mě zády a zastavil se u vchodu na balkon:

„Ne, Yui. Moje a Reijiho matka byla jiná žena, Subaru, ten má taky jinou. Je to číslo, ten náš tatínek." Docela neopatrné prohlášení před někým jako je holka z kostela.

„Já si mámu nepamatuju. Umřela když jsem byla hodně malá," vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zastavit.

Otočil se a zavřel balkonové dveře:

„Někdy je to lepší," nic neřekl chytil mě za zápěstí a stáhl mě sebou na křeslo přikryté bílou plachtou a já byla na jeho klíně.

„Shu-san," vyjekla jsem, ztuhle seděla na kolenou téhle až moc živé, oživlé mrtvoly. Díky tomu jsem si sakra dobře uvědomovala jeho samčí přítomnost. Cítila sem hořící tváře, klopila sem oči a toužila po tom, abych se nikdy neporouchala a byla skutečně jen Yui, ne tohle rozpolcené cosi. „To není úplně vhodné," zapípla jsem a snažila se slézt. Omotal kolem mého pasu ruce a bezpečně mě zadržel na místě.

„Klidně smíš brečet, křičet a nadávat. Nikdo se to nedozví. Já, to nikomu neřeknu."

Otočila jsem se, abych mu alespoň trochu viděla do tváře. Měl zavřené oči a vypadal naprosto netečně, jen stisk jeho rukou kolem mě byl jasný důkaz toho, že je při vědomí.

„Shu-san," zašeptala sem opatrně.

Nadzvedl jedno víčko: „Slyšel jsem otce, jak ti to řekl."

Musela sem být víc mimo, když sem ho úplně vytěsnila.

„To není problém, senpai. Otec mi něco naznačil," nestihla sem dokončit myšlenku a stáhl mě ze svých kolenou vedle sebe a trochu se nade mnou nakláněl.

„Jak to myslíš, andílku?" zeptal se.

Zamrkala sem:

„Jen to, že není problém si vzít dohozeného partnera, ale žít na takovém místě, omlouvám se, ale mě se tu nelíbí." Sklopila sem oči a čekala co přijde. Chytl mi bradu a zvedl mi hlavu, čímž mě donutil se na něj podívat:

„Měl bych ti říci, že mě mrzí, že musíš žít na místě jako je toto, ale ve skutečnosti mě to nemrzí. Už ten den, kdy jsme společně stáli pod markýzou v tom liščím dešti, tak jsem tě nechtěl ztratit z dohledu."

Nedokázala jsem nic říci, ani dělat. Jen sem viděla blížit se jeho tvář k té mé. Divím se, že mi srdce nevyskočilo všemi těmi emocemi ven z hrudního koše. Kdy byl milimetry od mých rtů, sem pevně sevřela oči a lem sukně v dlaních. Očekávala jsem všelicos. On se jen lehce otřel rty o moje čelo:

„Jsi tak sladká, Yui. Jen pro tentokrát, nevyužiju šance, co se nabízí a budu pozorovat situaci v tomto domu plném duchů minulosti."

Přikývla jsem. Jen však netušíš, jak hodně zábavná to bude situace, Shu!

Odešli jsme z pokoje, který za sebou pečlivě zavřel a zamkl.

„Sem raději nechoď, je zde plno nebezpečných věcí."

Na což sem odpověděla jen kývnutím, v rukách stále onu knihu, která tolik upoutala mou pozornost.

Ayato

Obývací pokoj v Sakamaki sídle

Drtil jsem na mobilu jednu ze svých oblíbených her, kdy dovnitř vešla Čičinaše v patách Shua.

Nevím, kolikrát jsem prošel kolem Reijiho ložnice, jen abych měl přehled, co se tam děje. Ona si teď klidně nakráčí dovnitř s dalším bratříčkem. Odhadoval jsem, jak velkej náskok má tenhle sen holčičích kalhotek, došel jsem k ní a zastavil se tak, aby se musela podívat nahoru. Ten její vyplašený pohled mě dostává do kolen:

„Máš u mě dluh, Čičinaše," zdůraznil sem schválně, „takže mi to teď splatíš." Chytl jsem jí za zápěstí a bez ohledu jestli s tím má nějaký problém jí táhl za sebou skrz lítačky, po schodech k vchodovým dveřím.

(Tak v další kapitolce Ayato a Yui, kam mají namířeno? Těším se a Sajonára.)

- Edit. 18 -