Slušná dívka

Běh mezi kapkami deště

Yui

Mírně stoupající ulice mezi rodinnými domky

Jo, takže se mi zas za prdelí táhne jak smrad, ten kripl, jemuž přezdívám oživlá mrtvola. Nevím proč mi hlavou problesklo, jestli ho vůbec něco dokáže z té letargie vytrhnout. No, nebyla bych to já kdybych se ho nezkusila zbavit. Zastavila jsem se a otočila jsem se. On zůstal stát moc blízko, takže jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje:

„Senpai, jsme dost daleko od kostela, jestli máš něco jiného, klidně jdi. Opravdu jsem v pořádku. Nechci tě obtěžovat," sklopila jsem hlavu a nadávala si, jaká jsem to kráva že jsem nepošla trochu dopředu, abych nebyla v tak podřadné pozici.

„To je v pořádku, udělám to." Rozešel se směrem nahoru do kopce ulice.

Co tohle je za exota? Pokrčila jsem rameny a vydala se za ním, na křižovatce se otočil a počkal, až jej dojdu. Vypadá to, že když se zamyslí, jde dost rychle. Škoda jen, že se probral u křižovatky, jinak bych se mu někam zdejchla.

„Tak kudy dál, slečno Komori?" zeptal se nevzrušeně, než jsem stihla odpovědět spustil se liščí déšť.

Vypískla jsem, jako malá a rozeběhla se na druhou stranu ulice, kde obchod se starožitnostmi. Ten měl nad vitrínou, zeleno-bíle pruhovanou markýzu. I ona zombie, běžela se mnou, docela vypadá dobře, když je v pohybu. Dala jsem si duševní facku, co to proboha blábolím! Je to zmetek, na to nesmím nikdy zapomenout. Vyndala jsem si z kabely textilní brousek a začala si otírat obličej. Mrkla jsem na něj, že mu z vlasů stékají čůrky vody. Ach jo, proč je Yui taková hodná kráva?

„Senpai, tady." Podávala jsem mu ještě jeden čistý, složený ubrousek. Jako největší trapnost s výšivkou houslového klíče a notovým zápisem k Ave Maria. No jo, kostelní dítě, které se účastní různých kostelních aktivit, jednou z nich je i šicí klub. Vzal si je, trochu se pousmál a utřel si obličej a vlasy.

Podíval sena noty:

„To vypadá, že jde o reálnou hudbu."

Přikývla jsem:

„Schubertova, Ave Maria."

Stáli jsme tam bok po boku a dívaly se na kapky deště dopadající na silnici a na stružku vody, která sebou do kanálu odnášela prach a odpadky, které někdo odhodil.

„A ty slečno Yui, umíš na něco hrát nebo zpíváš?"

Ta moje nevymáchaná držka, měla bych si překousnout jazyk, proč se o mě zajímá?

„Naneštěstí můj hudební sluch a zpěv, nebo hra na hudební nástroj nejdou dohromady. Takž jsem jen vděčný posluchač."

Přikývl. Naštěstí dál rozhovor nepokračoval.

Shu

Následoval jsem to malé kotě, které šlo přede mnou a ani si neuvědomuje jak sexy hýbe boky. Zničeho ni se zastavila, normální kluk by asi couvl, ale já byl zvědavý na její reakci. Stáli jsme k sobě dost blízko, stačilo by abych se naklonil...

„Senpai, jsme dost daleko od kostela, jestli máš něco jiného, klidně jdi. Opravdu jsem v pořádku. Nechci tě obtěžovat." Sklopila zas obličej dolů takže už jsem neviděl do těch lesklých, velkých, kulatých očí. Je jí nepříjemné, že jde se mnou, ale proč? To musím zjistit:

„To je v pořádku, udělám to."

Odpověděl jsem a rozešel se směrem nahoru do kopce. Na křižovatce se otočil a počkal, až mě dojde, vůbec mi nedošlo, že jsem šel tak rychle:

„Tak kudy dál, slečno Komori?" zeptal sem nevzrušeně. Dvakrát mrkla, když se spustil ceďák za slunečného dne. Vypískla, jako malá holčička a utíkala se schovat pod markýzu nedalekého obchodu.

Rozeběhl jsem se za ní. Díval jsem se, jak se otírá do plátěného ubrousku, to opravdu ještě někdo něco takového nosí?

Podívala se na mě a podávala mi další, sněhobílý ubrousek:

„Senpai, tady."

Vzal jsem si ho a utřel ze sebe tu kapající vodu. Všiml jsem si, že je na něm i výšivka, notový záznam? Zabroukal jsem si v duchu tu melodii, něco mi to připomíná:

„To vypadá, že jde o reálnou hudbu."

Přikývla:

„Schubertova, Ave Maria."

Jak mi déšť nic neříká, tak jsem za něj byl rád. Zeptal jsem se jí, čímž jsem se překvapil sám sebe:

„A ty, slečno Yui, umíš na něco hrát nebo zpíváš?"

Zatvářila se naprosto podivně:

„Naneštěstí můj hudební sluch a zpěv, nebo hra na hudební nástroj, nejdou dohromady. Takž jsem jen vděčný posluchač."

Přikývl jsem. Je zajímavé, jak dokázala říci, že nemá talent, určitě by dokázala obhájit i vraha před porotou, s tím svým jemným pohledem a nevtíravou něhou.

Dal jsem si duševní facku, co to melu za hovadiny?

Yui

Nezdálo se, že by chtělo přestat pršet. Když poběžím, tak tolik nepromoknu, náš dům je už jen za tímhle blokem. Jenže co s ním, s debilem co pozná skutečný notový zápis i když je jen vyšitý bílou nití na bílím hadru, teda ubrousku.

Nechci ho pouštět domů.

„Sakamaki-senpai, poběžím domů, už to je jen za rohem." Oznámila jsem mu a rozeběhla jsem se, nedbaje slušnosti a nerozloučila jsem se. Zadýchaná jsem se opřela zády o dveře a dívala se do prázdné ulice. Neběžel mi v patách? Sakra to je divný, nejdřív se na mě nalepí a vyptává se a teď si zmizí?

Ještě chvíli jsem postávala u dveří a pak jsem si uvědomila, co to do prdele dělám. Zavřela za sebou, pro jistotu i na zámek.

Shu

Stáli jsme tam a koukali na déšť, kdy najednou oznámila:

„Sakamaki-senpai, poběžím domů, už to je jen za rohem."

Chtěl jsem se rozeběhnout za ní, kdy mi zazvonil mobil. Vyzvánění na otce:

„Ano, otče?" zeptal jsem se, a viděl, jak se mi dívčí sukně ztratila za rohem. „Ano, odvedl jsem jí domů, jistě, vyzvedni mě." Zavěsil sem a poslal mu adresu, kde mě má vyzvednout. Tak chvilka normálního života je v prdeli a fotr mě zas táhne do nějaké, zahulené místnosti s omezený přístupem, kde bude s líbezností sobě vlastní, probírat komu jaká zakázka má být předána, jaký trest bude pro toho, kdo nedodrží jeho přání.

Nenávidím, poslouchání těch keců, které si musím pamatovat. Podíval jsem se na ubrousek ve své dlani a přitisknul si ho k nosu. Voní po ní. Složil jsem jej, a zastrčil do vnitřní kapsy saka.

(Tak Yui se podařilo díky Tougovi setřást Shua, večer se blíží. Půjde Yamiko ven,)

- Edit, 18 -