Slušná dívka

Rozbřesk růžového jitra

Tougo

Sakamaki sídlo, Reijiheo pokoj

Ráno jsem šel zkontrolovat stav do pokoje druhorozeného. Otevřel sem bez klepání. Před sebou jsem měl obrázek jak z příručky pro šťastný život s BDSM. Můj chytrý synek seděl a spal v křesle, ruku zabořenou do blonďatých vlasů drobka, který mu spí na stehně.

Potutelně jsem se usmál, tak zlatá muška se začíná zaplétat do pavoučích sítí, opatrně jsem zavřel.

Yui

Probudilo mě cvaknutí kliky, skrz řasy jsem pozorovala elegána, jak se usmál, když nás uviděl. Jen co zavřel otevřela jsem oči dokořán a vzhlédla do otevřených očí Reijiho.

„Em, Reiji-senpai, mohl bys, prosím, pustit mé vlasy?" zeptala jsem se a raději čučela do země aby se náhodou neopakovalo to co včera v noci. Slyšela jsem jen prudký nádech a lehké zatahání vlasů, kdy jeho dlaň a prsty opouštěly mou hlavu. Nenalezla jsem odvahu se na něj podívat a podala mu ze země jeho brýle. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se v bezpečné vzdálenosti od něj. Kdy jsem před sebou jak štít držela své vlastní svršky:

„Děkuji za vaši pohostinnost Reiji-senpai, teď snad bude možné, abych se vrátila do svého pokoje."

Stále seděl na křesle a pozoroval mě přes obroučky brýlí, zas ten dokonale klidný a chladně kalkulující jedinec.

„Jistě slečno Yui."

Spíš než odešla, jsem vyběhla z pokoj. Začíná to bejt náročnejší a náročnější. Zavřela jsem za sebou a opřela se o zeď vedle dveří. Srdce mi splašeně bušilo. Jen co sem se dokázala trochu zklidnit, pokračovala jsem ke svému pokoji. Vědoma si jeho oblečení na svém těle. K úlevě, nikdo jiný se tu netoulal a já zapadla do relativního bezpečí. Dumala jsem nad tím, čím platí svým uklizečkám, protože ještě není ani sedm a už je to tu bez poskvrnky. Naštěstí žádná z mých skrýší nebyla odhalena. Převlečená do oblečků Yui, jsem se vyšla ze dveří a málem vrazila do principála tohoto cirkusu.

„Dobré ráno, slečno Yui. Spala jste dobře?"

„Dobré ráno, Sakamaki-san. Spala jsem dobře." Nesmím se nechat chytit, protože tenhle hubenej kocour má postranní úmysly s Yui. Ono nestačí, že jsem dosud bruslila na tenkém ledě jak sklo, kdy jsem byla Yamiko. Teď ještě k tomu mám na nohou rozpálená železa jako Yui. Cítím, že se brzo utopím, nebo alespoň začnu topit.

„Pojďte, doprovodím vás do jídelny. Moji hoši nesnídají společně. Udělejte mi radost a najezte se, se mnou." Usmál se tím lehounkým úsměvem, který jsem bezděčně zrcadlila.

„Jistě Sakamaki-san, nikdo by neměl snídat sám, není to zdravé." Následovala jsem jej do opulentní jídelny, myslím, že by se na tom stole dalo pohodlně tančit.

„Jakému jídlu dáváte ráno přednost?" zeptal se medově a já zahlídla menší armádu služek, jak stojí u vozíku s jídlem.

„Japonské, prosím."

Chvíli jsme jedli v naprostém a vyhovujícím tichu, kdy mi naprosto klidně oznámil:

„Slečno Yui, jistě vás Seiji-kun informoval, že bych byl rád, kdyby jste se provdala za jednoho z mých synů," dál pokračoval v pojídání míchaných vajec.

Bylo to jak bych opustila své tělo a dívala se na celou scénu z vrchu. Přikývla jsem, omluvila jsem se, že jsem dojedla a strojově vyšla z místnosti. Nepřemýšlela jsem nad tím kam jdu, hlavně, že jsem v pohybu.

Shu

Sakamaki sídlo, chodba k pokojům v nejvyšším poschodí

Poflakoval jsem se na jednom z křesel nedaleko jídelny, kdy sem zahléd, jak jde fotřík s blondýnkou k snídani. Má něco v plánu, znám ten výraz v očích. Vypnul jsem přehrávání a poslouchal, co se děje za nedovřenými dveřmi. Vše probíhalo normálně, kdy se ozval otcův hlas:

Slečno Yui, jistě vás Seiji-kun informoval, že bych byl rád, kdyby jste se provdala za jednoho z mých synů."

Ten šílenec jí to řekl bez obalu a příprav. Slyšel jsem, jak se omluvila a vyšla z jídelny. Ani si nevšimla, že mi stoupla na nohu a pokračovala do útrob domu. Sledoval sem jí zpovzdálí, jak mechanicky střídá jednu nohu za druhou a vůbec nevnímá své okolí.

Zastavila se u pootevřených dveří. Než jsem stihl zakročit a zakázat jí tam vstup, byla už uvnitř. Rozhodl jsem se, že se budu dívat, co udělá. Nejdřív se zarazila a rozhlédla se. Snad jako by se probrala ze spánku. Něžně se špičkami prstů dotýkala šperků a flakonů s kosmetikou. Čekal sem, že se v tom začne vrtat, jen co uvidí značky a dojde jí, že je toho tu za státní rozpočet menší rozvojové země.

Překvapila mě a šla k otevřeným dveřím na balkon s balustrádou. Bílá záclona vlála v lehkém vánku a ona vyšla ven. Tam se zhroutila na kolena, asi bude brečet, napadlo mě, ale ona se rozesmála.

Musel to být zřejmě větší šok, než dokázala unést. Vstala, oklepala si kolena a vrátila se. Teď její pozornost upoutala knihovna. Pročítala názvy a zaujal jí jeden ve výšce nad její hlavou. Stála na špičkách a jen konečky prstů pomalu vytahovala onen titul ven. Přišlo přesně to co sem čekal, sesypaly se na ní i okolní knihy. Spadla na zem a jen se udiveně rozhlédla, vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou.

„Shu-san, omlouvám se, nechtěla jsem tu udělat nepořádek."

Jen jsem se pousmál:

„Jsi poněkud slídivý host," otočil jsem v zámku klíčem a kochal se jejím výrazem. „A za další, chováš se dost neopatrně na jedinou ženu v mužské domácnosti." Přitiskla si před sebe knihu, protože jsem si sedl na bobek, před vyděšeného andílka. „Vypadá to, Yui, že bude růžové ráno."

(Těšíte se na Yui vs. Shu v pokoji ... kdo ví odpoví... Sajonára u další kapitoly)

- Edit. 18 -