Slušná dívka

Kýžená vyrušení

Yui

Koupelna v sídle Sakamaki

„Subaru-kun, prosím! Trošku povol," snažila jsem se udržet klidný tón, kdy mě tenhle, tenhle. No poslední dobou mi docházejí nápady jak jim říkat. Pošuk, vleče do koupelny.

Dobrý, zabralo to. Zastaví koukne se na mě, ale to zápěstí mi stále drží. Ach jo, to je dneska posranej den i noc.

„Senpai," čekala jsem co přijde. Pustil mou ruku: „Promiň." Musela jsem rychle nastartovat mód Yui, ta vzácná bytost.

„To je v pořádku, nic se nestalo, jen jsi mě držel tak pevně," jen sem to řekla tak mě ovanulo cosi s čím rozhodně nemám v plánu ani koketovat natož chtít o tom vědět více.

„Ne Yui-senpai, já nemluvím o sobě, ale o tom, že jsi tady. Tady v tomhle domě s rodinou, která se podobá rozbité váze a jen štěstím jsi unikla," nervózně si prohrábl vlasy, „to je jedno, pojďme už do té koupelny, je tam lékárnička."

Přikývla jsem:

„Jistě," a sledovala záda tohodle nevypočitatelnýho hezouna.

Nechápu, jak tomu můžou říkat koupelna. Tady by spokojeně mohla žít rodina a ještě si vzít návštěvu. Nevím, možná je to tím, že jsem nevyrostla v bídě, ale v normální, no skoro normální, rodině a péči. Tohle je mi cizí.

„Posaď se na vanu, donesu potřebné," převzal velení, vznětlivec. Kývla jsem na souhlas a dřepla si na okraj bazénu. Vana, je opět nedostatečné označení. Pozorovala sem ho, kdy si sehnul u skřínky a vyndal plastovou krabici a šel s ní ke mě. Zas odešel a vyndal ručník a do lavoru nalil vodu a dal do ní desinfekční mýdlo. Bože, takové divadlo s holkou na nic.

Tedy se mnou.

Kleknu si přede mě a podíval se nahoru, jednu polovinu obličeje stále schovanou za patkou ofiny. Jo začínám asi chápat dívčí románky a telenovely. Taky ta atmosféra do mě šťouchla, ale ne aby mě porazila.

„Senpai, teď to asi trochu zabolí."

Bez ptaní mi potáhl sukni a začal mi tím ručníkem omývat ta odřená kolena. Kdyby věděl, kde sem si je odřela, asi bych tolik péče nedostala.

„Ssss," trhla jsem sebou. Nejen po formu, ale fakt to štíplo. Trochu se usmál a začal mi na to koleno foukat. Tak to mě poser do kopečka! Já, se začervenala.

Věděla jsem, že to tu bude nebezpečný, tohle je moc:

„Subaru-kun, já to můžu udělat sama," chytla jsem ho za ruku, kterou mi vymýval odřeninu.

„V klidu pokračujte, já se rád přidám," ozval se od dveří ten, z kterýho táhl bordel a děvky na dálku. Kluk u mých nohou se zamračil a otočil se k němu:

„Laito, netuším, o čem to meleš!"

Laito, se odlepil od vchodu a sedl si vedle mě na kraj bazénu, vany chci říct.

„Tak jak pak jsi se tak zřídila, fňukničko?" zeptal se, nakláněje se aby mi viděl do obličeje.

No tak tenhle pohled z blízka opravdu není nic pro moje poškozené já. Odtáhla jsem se:

„Upadla jsem do trnového keře, když jsem hledala cestu zpátky. Děkuji za optání, Laito." Sklopila jsem oči, abych si náhodou neublížila, třeba aby mi nezčervenaly tváře, nebo něco bolestně podobného. Netušila jsem, že je budu hned třeštit na vedle mě sedícího děvkaře.

„I tady jsi se poranila, fňukičko," zamrkal na mě po tom co svůj prst stáhl z mého obličeje.

„Aha, tedy," odpověděla jsem vyděšeně. Jo tahle situace mě děsí víc než celý motorkářský gang, klan zakladatelů a podsvětí jako takové.