Slušná dívka

Střevíčky růžového zajíčka

Yui

Příjezdová cesta k sídlu rodu Sakamaki

Následovala jsem, Shua, až do obývacího pokoje, alespoň si myslím, že tak by se té místnosti dalo říkat. Uvnitř byl Ayato, jen co mě zmerčil vyskočil a došel ke mě a samo, že si stoupl tak, abych musela čučet nahoru.

To jak jsem spala Reijimu na stehně bylo dost tragické pro můj krk, tak jsem přemáhala potřebu si promnout ztuhlé svaly šíje. Najednou vyštěknul:

„Máš u mě dluh, Čičinaše, takže mi to teď splatíš!"

Za tu jeho, čičinaše, ho jednou vykastruju, nebo spíš mu provedu amputaci péra! Chytl mě za zápěstí a bezohledně mě táhl za sebou skrz lítačky, po schodech k vchodovým dveřím. Zastavil se až u brány u příjezdové cesty.

Nemusela sem ani hrát zmatený obličej, co tady chce ten magor dělat? Schválně jsem se okatě rozhlížela a uvolňovala ztuhlost, takovou hovadinu nesmím už udělat.

„Pojď na procházku," poručil mi arogantně. On udělal pár kroků, asi čekal, že se rozteču a budu mu sledovat nohy. „Řekl sem pojď, co tam stojíš?"

Stála sem, ruce před sebou propletené, hlavu skloněnou a schválně sem zahýbala špičkama u nohou, na kterých sem měla huňatý pantofle s králičíma ouškama. Viděla sem jak se vrací a pak jho pohled spadl na ty moje super bačkůrky.

„Ty si marná!"

Popadl mě opět za ruku a táhl za sebou k domu. Naprosto šílenej bastard to je. Vlekl mě a bylo mu fuk, že jedna moje bota zůstala někde na schodišti. Vtáhl mě do pokoje, asi je jeho.

„Ayato-kun, co tu děláme, a kde to jsme?" Jeho vkus, je celkem zajímavej, má tu prvky ze středověkých evropských mučíren, temno. Natlačil mě na židli a zul. Zahodil mou druhou pantofli.

„Proč máš tak prťavý nohy?"

Vyvalila sem na něj oči:

„Co?"

V jeho obličeji se jasně zrcadlil nápad. Zcela bez problémů si mě hodil přes rameno a putoval někam do suterénu, dřív než sem viděla kam mě odvlekl, tak jsem to cítila.

„Tak, Čičinaše, párty v bazénu!"

Vykřikl a hodil mě do vody.

Ne, voda, fakt není můj živel, stihla sem se nalokat, vlasy se mi přilepily k obličeji a moje hrůza z vody, kde nestačím započali katastrofu.

Laito

Hlavní schodiště v sídle Sakamaki rodu

Proplouval jsem domem a snažil se na někoho narazit.

Nenávidím samotu, baví mě někoho pokoušet a ta naše obětní ovečka se mi k tomu zdá jako nejlepší objekt a to ještě po tom, co strávila noc v Reijiho pokoji. Tím, že jsem neslyšel její nářek a ani vzdechy, pravděpodobně k ničemu nedošlo.

Jenže jeden nikdy neví!

Pousmál jsem se a zvedl ze schodu něco, co sem vůbec nezapadá:

„Ale, našel sjem střevíček růžového zajdy," zasmál jsem se a strčil si tu podivnost do podpaží. Teď ji musím nejít ještě víc, než před chvílí. Čím pak se mi bude muset zavázat? Chodbou se ozvalo zaječení.

Dívčí, a šlo z bazénu.

Co tam asi zajíček dělá? Jestli je v plavečkách, mile rád jí pomůžu do suchého. Došel jsem a viděl sem bratříčka jak stojí na břehu, opřený o kolena se směje. Koukl jsem k vodě, ale blondýna byla pod vodou.

Už je tam nějak dlouho.

Došlo to i tomu blbovi a skočil za ní. Schválně​ jsem se skryl a pozoroval děj. Chvíli se mleli pod vodou a pak konečně vyplaval, odtáhl jí k mělký straně bazénu, byla k němu úplně namačknutá a klepala promodralou pusou.

„Měla jsi říci, že neumíš plavat!"

Štěknul k ní a hodil po ní ručník. Trochu víc jsem zaostřil a koukám, že se červená. Oba se červenají. Vylezl jsem z úkrytu a s botou na dlani sem došel ke zmáčené. Z pod utěráku na mě koukaly dvě vyplašené hvězdičky.

„Růžový zajíčku, našel sem tvůj střevíc a teď tě ještě zachráním z vodníkových osidel."

Chytl jsem ji za zápěstí a přitisknul si ji k hrudi. Byla celá úplně ztuhlá.

„Laito, oč se právě pokoušíš!"

V obětí mám lehýnce vzdorující dívenku a před sebou, nasrané, trojče.

„Ale no tak, přeci by jsme se nehádali, tys jí namočil a já ji zas osuším."

Mračil se a skoro přes zatnuté zuby cedil:

„Dej si odchod, bratříčku," no jindy se nepletu do vyhrocených situací, ale tahle neviňoučká bitch-chan mě láká.

„Prosím, Ayato-kun, Laito-kun," ozval se její mírný hláseček. Ayato, ji chytil za předloktí a trhl s ní k sobě. Já si mršku podržel za druhou. To co následovalo bylo trochu podobné hře s přetahováním lana, jen s drobounkou blonckou, místo lana.

No a jak byla mokrá a Ayato taky, tak uklouzla a kecla si na zem. Z těch velkých soucitných očí vytryskly slzy.

„Sakamaki, myslím, že se nezvládnu postavit," spíš zakňourala.

„To si děláte srandu, že Ayato a Laito!"

Rozlehl se v ozvěně hlas našeho papá.

„A kurva!" zašeptali jsme s Ayatem a mám podezření, že sem to zahlídl i v očích zraně0né, králičí princezny.

(Ano uchýlila sem se k bazénovému klišé, tak mi to tentokrát odpusťte. Bylo to nejvhodnější řešení pro posun v příběhu. Máte nějaké doměky co bude dál? Jsem lačná po případných komentářích. Těším se v další kapitole Sajonára!)

- Edit. 18 -

(Tak další sada trochu poupravených kapitol, až zas přemůžu svou prokrastinaci.)