Slušná dívka

Pastýřovi ovečky

Yui

Sídlo Sakamaki, pokoj Yui

Pravděpodobně mi už hráblo, když sem se nechala doprovodit, na pokoj, od toho prudkýho hezounka. Rozhodně netuším, čím jsem ho jako, Yui, vyprovokovala, ale vím, že mě drtil pod sebou a líbal, kdy se od dveří ozvalo táhlé:

„Nemyslel jsem si, Subaru, že se odhodláš k tak neuváženému činu!"

Díky satanu, záchrana v tomhle přeplněným baráku, narvaným testosteronem. Pustil mě a než vypochodoval, štěk0 k příchozímu:

„Dělám si co chci, ty mě poučovat nebudeš!"

Jo, jenže podle toho, jak se děvkař opřel o dveře a ty zamknul, nebude jedinej Subaru, kdo si dělá co chce.

„S čím ti mohu pomoci, Laito-san?" Seděla jsem slušňounce na kraji postele a přemýšlela, čím ho budu moc eventuálně majznout po palici.

Bože!

Čím sem si tohle zasloužila? Neočekávám odpověď od něj, ale od tohodle kurevníka v ležérním oblečku.

„Našel sem přece tvůj střevíc, králičí princezno," obešel postel a celou dobu mě měl bedlivě na očích.

Opatrně jsem vstala a přešla k židli u kosmetického stolečku:

„Ano jistě, asi jsem pořádně nepoděkovala. Byla jsem, myslím, trochu rozrušená." Sledovala jsem, jak vlezl na mojí postel a rozvalil se v ní. Budu si to muset převlíknout, jen démon sám ví, kde se tohle tělo válelo před tím.

„Tak jak mi chceš poděkovat, králičí princezno?" posunul si klobouk více do čela rukou, kterou se opíral o matraci. Olízl se, ten zmrd, se prostě olízl a chlípně čumí na cudnou Yui!

„Ráda vařím, mohla bych ti něco uvařit?" ptala jsem se naivně. Snad na to skočí, ale mám takovej pocit, že tenhle zmetek si furt myslí, že Yamiko a Yui jsou jen jedna osoba. Což má pravdu, kterou nechci vystavovat na pranýř.

Z pod klobouku na mě vykukovaly tvrdé, zelené oči. Seděla jsem klidně, ruce v klíně a s hlavou trochu na stranu ho pozorovala. Sundal si klobouk a trochu zatřepal hlavou, aby se mu srovnaly vlasy. Rukou před sebou pohladil postel:

„Pojď přece blíž, popovídáme si o, vaření," to jako čeká, že mu na to nějaká skočí?

„Laito-san, ale všechny kuchařské knihy jsou v kuchyni. Dovol abych je přinesla," procházela jsem kolem, no prostě jsem nenápadně brala čáru ze zamčenýho pokoje. Netuším kde se v té mužské děvce skrývá ta rychlost, ale asi nikdy nepoberu, jak mohl tak rychle vyletět a strhnout si mě k sobě.

Takže jsem ležela na zádech a koukala do jeho zelenejch očí. Jediný dobrý na tom bylo, že kdyby chtěl provést něco jako ten nejmladší ze zmrdů, musel by změnit polohu, takhle měl k dispozici jen moje čelo.

„Pověz mi, jaké je to věřit v Boha," zeptal se a oči mu plály.

Zamrkala sem nad opravdu nečekaným dotazem. Nebude snadný odpověď, zvlášť když jím opovrhuji, což asi znamená, že v něj věřím. Dál sem se dívala do té zeleně a začala opatrně:

„Nevím, jaké je to pro někoho jiného," mluvila jsem klidně a celkem nahlas, jen aby ho nenapadlo se přitáhnout blíž. „Ale pro mě, je to jako hřejivá náruč klidu. To vědomí, že je tam a ví o mě," zasněně jsem se usmála, vzpomněla jsem si na příjemné chvíle ve stokách. Jeho obličej byl stále dost blízko a tak jsem viděla, jak mu ztvrdly koutky v úsměvu:

„K čemu ti však bude, když budeš potřebovat pomoc?" namotal si na ruku moje vlasy. Ach jo, takže o tohle půjde?

„Samozřejmě, že mi dá odvahu k tomu abych byla silná a vytrvala," začala sem být zvědavá na jeho odpověď.

„Jistě, pomoženo bude jen tomu co si pomůže," chladně se uchechtl a trhnutím za vlasy mi otočil hlavu na stranu a začal se přibližovat ke krku, jo tak tohle mě nenapadlo, že by mohl být fetišák. Mělo mi to dojít hned, s tou papučí. Když se jeho horký rty, dotkly mojí kůže a cítila sem jeho jazyk, jak přej přes citlivé místo kousek pod uchem musela sem vybičovat všechnu svou, tedy Yuinu, zdrženlivost.

„Ale i přes to všechno budu vědět, že je někdo, kdo pochopí mé činy," teď jsem šeptala, „ protože jen on ví, co je to láska."

Je to na hovno, ale já si to fakt myslím. Protože, co je to láska, netuším. Rozumím chtíči a biologii, ale lásce?

Lásce, ne.

Odtáhl se a pustil mi vlasy, stále se nade mnou skláněl:

„Nakonec to bude pravda, pořád jsem doufal, ale opravdu jsi jen dívka."

Dala sem si sakra majzla abych nevydechla úlevou:

„Měla bych, snad, být něčím jiným? Nerozumím ti, Laito-san."

Zavrtěl hlavou a políbil mě na čelo, zmateně jsem zamrkala a položila si na to místo dlaň. Nedokážu identifikovat a zhodnotit ty pocity, které to ve mě vzbudilo. Nebyla to zloba, chuť ničit, bylo to jiné, takové jako s Reijim.

„Teď mě omluv, králičí princezno, zas si někdy promluvíme, o Bohu," zatvářil se kysele a zas neuvěřitelně rychle vypadl ke dveřím a ven z mého pokoje.

„Vzpamatuj se,Yui," zašeptala jsem si, protože já tu opravdu začínám šílet!

(Doufám, že vás potěšilo být s Laitem v posteli. A ano, Yui, zas vyvázla, ale začíná se probouzet. Těším se v další kapitole a sajonára.)

- Edit. 18 -