Slušná dívka

Z deště pod okap

Yui

Školní šatny

Opravdu by mě zajímalo, co tohle je za šílený magory. Co tím, kurva, myslel:

„Kráska zaslíbená!"

Kurva!

Rvala jsem ze sebe mokrý úbor a zuřivě si sušila vlasy. To jak na něj ty holky reagovaly, bylo taky dost divný. Nenávistně jsem kopla do přišroubované lavičky. Prej: Čičinaše! Pche, je mi zatím sedmnáct, určitě ještě poporostou, zapínala jsem si podprdu.

No a co mělo znamenat to gesto s tím sakem? To sem měla jako padnout na prdel a děkovat mu s uzarděním?

Ne, fakt ne.

Yui, by to asi udělala, ale já měla co dělat, abych nevyletěla. Oblečená do uniformy jsem vyšla ven, u dveří se poflakovalo ono zelenooké monstrum.

„Děkuji za pomoc, Sakamaki Ayato-san." Lehce jsem se poklonila, kreténovi na bílém koni, tedy zachránci. Chystala jsem se odejít, když se mi kolem ramen obtočila jeho paže:

„Určitě jsi ještě vystrašená, raději tě doprovodím."

Ztuhla jsem a lehouce se od něj odtáhla, tak aby se neurazil, nebo aspoň jsem chtěla, aby to tak vypadalo:

„Sakamaki Ayato-san, to není potřeba. Nebudu tě obtěžovat takovou nevýznamnou událostí." Čuměla jsem si na špičky těch odporných školních bot spíš z důvodu, aby neviděl, jak jej ve své mysli vraždím. Ruku mi z ramen sice sundal:

„Čičinaše, to je naprosto nutné, je to má povinnost, jako gentlemana."

Kurva, kurva, to musel použít tuhle frázi? Aby se z ní slušná Yui, nemoha vykecat.

„Dobrá, děkuji," pípla jsem. Kdybych mluvila jen o trošku víc nahlas, asi bych začala řvát. Cupitala jsem tedy se sklopenou hlavu a taškou v obou rukách před sebou, na autobusovou zastávku. Třeba ho ten autobus odradí, kdo by taky používal autobus, ani já ho běžně nepoužívám. Jeho ruka, se najednou dotkla těch mých na uchu tašky, vyplašeně jsem se na něj podívala. No jako vážně, co mi tihle bastardi dělají?

„Dej mi to," vyrval mi jí z rukou a hodil si jí přes rameno.

„Ale Sakamaki-san..."

Položil mi prst na pusu, takže jsem jen zamžikala:

„Už nech toho, Sakamaki-san, nebo udělám něco, co se ti nebude líbit."

Odtáhla jsem se od jeho prstu a přikývla. Stáli jsme na zastávce autobusu a já se pořád od něj odtahovala a on vždy, když zjistil, že jsem dál stoupl si blíž.

„Děkuji za doprovod, už tu je můj autobus, můžeš mi dát mou tašku?" Zvedla jsem k němu oči a schválně se dívala jak raněná laň.

„Ok, tak pro dnes tě pustím, Čičinaše. Ale příště mi už neutečeš, dlužíš mi za záchranu."

Zamrdanej zmetek:

„Jistě, děkuji, Na shledanou."

Nejlíp v pekle, čůráku!

Shu

Autobus MHD

Poflkoval jsem se v autobuse, který dělá velký okruh městem. Je to taky jediný místo¨, o kterém ani jeden z neví. Přesně řečeno, otec a Reiji. Byl jsem rozplácnutej na zadních sedačkách a poslouchal tóny valící se mi do uší. Samozřejmě, že tu bylo i pár fanynek, co čekaly, jestli se na ně podívám. Jenomže já jsem už otrávenej ze všech těch naivních holčiček, co si myslí, že si mě vezmou a budou paní bohatého domu, nebo kurviček z klubů, které se tak chtějí dostat přes mou postel do té otcovi.

Nechal jsem se unášet melodií, když jsem si s lehkým úsměvem vzpomněl na malou slečnu, která se nerozpakovala se slovníkem a ani násilím. Byla naprosto divoká. Alespoň jeden večer, nudných povinností, se díky té růžové stal zábavným. Autobus zastavil na další zastávce a já se mrkl, kde to teď je. Na zastávce jsem zahlédl Ayata, s nějakou drobnou holčinou. Vůbec se na něj nekoukala a furt si držela odstup. To mě celkem zaujalo, vyčkával jsem, až nastoupí.

Dal bych, Reijiho sbírku čínského porcelánu, za to, že tahle maličká blondýnka je ta stejná, nad kterou jsem před chvílí uvažoval. Pípla mi zpráva chatu.

Ayato píše: „Narazil jsem na holku, co se strašně podobá té děvce, s růžovejma vlasama, ale tohle je úplně někdo jiný. Slušná dívka, která rozhodně získala mou pozornost."

Hned na to pípl chat znovu.

Reiji píše: „Ayato, myslím že jsem ti už vysvětloval, že slečna Yui, není kontakt, který jsme potkali v baru."

Takže se jmenuje Yui. Nemá to být ta vzrušující malá mrcha. Z pod řas jsem jí pozoroval, nastoupila, vydala se do zadní části autobusu, když zjistila, že všude někdo sedí, zůstala stát. Vyndala ze školní kabely přehrávač a sluchátka. Pozoroval jsem jí, přišlo mi, že je až příliš klidná, skoro, jakoby nebyla ani živá. Tak teď se uvidí, jestli je to je přetvářka.

Vrazila do ní jedna mých fanynek, co si všimla, že jsem se na Yui, podíval. Yui, skoro spadla a jestli jsem si všiml dobře, sedřela si koleno. Podívala se na tu co jí srazila:

„Promiň mi, stála jsem ti asi v cestě."

Musím říci, že mě překvapila, otevřel jsem jedno oko a celou scénu pozoroval bedlivěji. Její naprosto bezelstný výraz dostal i tu bláznivku, co jí tak neomaleně strčila:

„Ne, já se omlouvám!" celá zrudla.

„Nic se nestalo," usmála se blondýnka. „Tady vystupuji, měj se!" rozloučila se. Díval jsem se jak vystoupila, koukl jsem se kde to jsme. Nevím proč, jsem vyskočil těsně než se zavřely dveře a vystoupil jsem. Maličká se otočila za odjíždějícím autobusem, když si mě všimla zeptala se mě:

„Vy v této čtvrti nebydlíte. Sháníte někoho?"

(Tak kolem Yui, se stahují černé, nebo bych měla říci karibsky modré, mraky. Podaří se jí vyklouznout i Shuovi?)

- Edit. 18 -