Slušná dívka

Smrtící vášeň

Yui

Sklepní knihovna v domu Tsukinami

„Vy, cíl bé," to byla slova, která mě dostala do dalšího domu, smutného pracháčství.

Jen co to jejich luxusní fáro, tiše přistálo před domem, dotáhli mě dovnitř a zavřeli ve sklepení. Tak strach z temných míst a samoty nemám, spíš z toho, že ta samota nebude trvat dlouho. Rozhodně jsem si dala práci, najít cokoliv, co by mi pomohlo se odtud dostat.

Marná však snaha má!

Ukopala bych si špičky svých milovaných, růžvých, glád, tak jsem si sedla na stůl s nohou přes nohu a mrzutě bubnovala nehty do rytmu své frustrace.

Cvak, cvak, cvak, cvak.

Jediný, co ty z kurvy syny, šlechtí je, že mi nechali mojí Ostrou svini. Vytáhla jsem ji na vzduch a protáčela ji v prstech. Tehdy jsem odtud jen odešla, nehlídali mě, nenapadlo je, že bych to dokázala. Zvlášť, když jsem se vracela. Řekla jsem tehdy Shinovi, že se rozhodně uvidíme po objevení Atlantidy, ale přišlo to příliš rychle.

Cvakl zámek a ani sem se otáčet nemusela, abych věděla, který z bratrů tam je:

„Tak co Shine," zaklonila sem hlavu, abych ho viděla, „už máte řešení?" Ledabyle se usmíval a blížil se. Chyt mi culík a ještě o trochu víc mi zvrátil hlavu, dívala jsem se do jiskrného pohledu a na krku ucítila chladnou ocel, jeho hračky.

„Měl bych snadný řešení," trochu přitlačil a já cítila, že poraněná kůže začala plakat, „ale byla by to škoda, je s tebou zábava. Taky si nemyslím, že by to přijal úplně klidně."

Pustil mě a já se narovnala. Někdo by čekal,že si začnu ohmatávat krk, nebo si ho zavazovat. Na to bude čas později, teď musím donutit tohoto šílence mluvit. A já vím, jak na to. Je to velké dítě s oblibou v hrách.

Nebezpečných hrách.

Obešel stůl, aby stál přede mnou. Opatrně sem změnila polohu, rozpletla nohy a zasunula se více dozadu. V prstech stále svou lesklou hračku. Shin, si stoupl blíž, hezky mezi moje kolena:

„Jsi podivně klidná," na podobnou otázku sem čekala. Bleskově sem ho obtočila nohama kolem pasu a přitáhla se k němu a tentokrát já přitiskla ostří k jeho krku. Rovnou tak, abych ho zranila. Zhluboka oddechoval a s pootevřenou pusou se mi díval až do žaludku.

„Neskutečná," zachroptěl a opřel svou hračku o moje žebra. Uvolnila jsem trochu tlak na jeho krk. Usmál se: „Co chceš vědět?"

Dal dolů ruku, která slibovala minimálně pneumotorax. Pustila jsem nohy a sklouzla po jeho těle na zem. Moc dobře vím, že on tu není jediný, kdo je vzrušený.

„Kdo vás poslal, chytit mě?" Sedla jsem si zpátky na stůl a dívala se, jak si odřízl pruh košile. Přišel blíž a začal mi otírat zaschlou krev. Stále sem svírala svou BFF.

„Ten nejvyšší. Chce tě. Nebo přesněji nechce, aby tě získal on."

Přihmouřila jsem oči a čapla mu košili, z který sem odpárala další pruh. Ještě, že je zazobanej. Obvázala jsem mu ránu pro změnu, od mého nože.

„Co teď bude dělat?" zeptala jsem se ho. „Nebude snadný, z toho vycouvat." Pozorovala jsem jak se zamračil, sedl si vedle mně:

„To další je, že chce ještě jednu. Má ukrytou dceru a pokud ji dovedem, stane se z Karuri jeho nástupce a zeť. Satsugai, tak jí říká, protože se mu nelíbí, jak jí pojmenoval její otčím. Menae, její matku ještě než jí narostlo břicho k němu poslal. Jenže teta, to jméno neměla ráda, tak jí říkal Kanmi-chan."

Někdy není potřeby ostrých nástrojů, aby do vás bylo bodnuto. S lehkou hrůzou v očích a běsnícím nitrem jsem se musela zeptat:

„A jek se jmenuje, ta jeho dcerunka?" Tiše jsem začala odříkávat modlitbu, najednou to ke mě přišlo jak k slepému housle.

„Komori Yui."

Lehl si na záda, ruce složený pod hlavou:

„Ale tu bych nechtěl, já chci někoho jako jseš ty, miláčku."

Jinou dívku, v jiný situaci, s jiným klukem, by to asi poslalo do kolen, nebo by pronesla nějakou romantickou píčovinu, ale Shin netuší, co sem se právě dozvěděla. Z mojí reakce mě zachránil příchod Karuri:

„Dřív zabili byste se, vy." Neproniknutelně pozoroval jak mně tak i svého bratra, co mu oplácel stejný pohled, opřený o lokty.

Mukami rezidence

Ruki

„Co jsi povídal, Azuso?" Nevěřím vlastním uším. Nedokážu pochopit, tu jeho povahu, po které skoro vše steče jak po husím peří.

„Jenom to, ..."

Ta jeho odmlčení!

„Že tu křehkou dívku, z domu Sakamaki, během nějakých oslav unesli. Šváb mi tu informaci prodal za jednu mojí krásku."

Prudce jsem se postavil, nevěděl jsem, kde se ten vztek ve mě vzal, ale byl tu. Jenže, je zkurvenej den, a já si nemůžu dovolit se vyřítit do ulic, ač mě to nutí.

(Návrat k zakladatelům a Yui a Mukami zas zvedají hlavy, tak snad se líbila a těším se v příští kapitole. Sajonára!)

- Edit. 18 -