Slušná dívka

Neočekávaný výsledek pozorování

Ayato

Salón v sídle rodu Sakamaki

Sedl jsem s do svého oblíbeného, modře čalouněného křesla a mračil se. Reiji, usrkává čaj, tváří se nezúčastněně. Subaru, čumí do blba, Shu se válí na pohovce. Laito, je na chatu s nějakejma prcinkama a Kanato sedí v rohu a houpá se. Měla ho vzít s sebou nebo mu alespoň nechat něco po sobě, jenže ona z nás udělala jen pouhou slupku naplněnou svinstvem. Fotra jsem neviděl, ptát se po něm nebudu.

Všichni jsme čekali na tu jedinou. Opravdu by mě zajímalo, co to bylo v těch jejích velkých očí za věc. Trvalo to celou věčnost a podle hodin neuteklo od doby, co jsme vypadli z koupelny víc jak sedm minut. Kdy se vrátila celá poflastrovaná jak po útoku upíra. Neznámsnad tiší a neochotnější holku, k jakémukoliv kontaktu s námi. I ta růžová coura ze stok, která nám furt mizí, je k nám vřelejší.

„Sakamaki," pípla a uklonila se a pořád postávala u vchodu. Nemyslím si, že by musela cokoliv říkat a všichni jsme o ní věděli.

„Posaďte se slečno Komori," vyzval jí se svou slušnou odměřeností, Reiji. Jediné, kde bylo volno, byla pohovka po mé pravici. Posadila se na krajíček a koukala před sebe, neříkala nic jen čekala, co přijde. Asi už začínám šílet ze života co vedeme, ale najednou jsem měl pocit, že ona. Její zdrženlivost, chlad, že je to jen vnější skořápka, nic opravdového a ten klid je jen smrtelně nebezpečná ostražitost.

„Tak pověz, co tě trápilo, čičinaše, že jsi se musela jít projít?" Chopil jsem se sova, když ostatní čumí jak na něco svatýho. Podívala se na mě a jen lehýnce se zamračila:

„Ayatu-kun, jmenuji se Komori. Komori Yui, proč mi neříkáš jménem?"

Tak to bych od ní nečekal. Otevřený útok.

„Promiň, Ayato, jsem dnes už unavená byl to dlouhý den a dlouhý večer, prosím omluvte mě, půjdu si lehnout." Zas spadla do toho všedního nic neříkajícího chování a postavila se.

Subaru

„Senpai, to bude problém. Tvůj pokoj není ve stavu, kdy by jsi jej mohla použít." Díval sem se na dívku, která byla schována pod příliš velkým množstvím flastrů. A všechno je to, jen a jen jeho chyba! Zadívala se na mě udiveně.

„A jiný hostinský pokoj tu není?"

Nikdy mě vlastně nenapadlo, co se ve mě schovává:

„Bude lepší, když dnes budete spát v pokoji s někým jiným," doufal jsem, že si vybere mne.

Zalapala po dechu a jestli je to možné, aby někdo s tak bledou kůží ještě zbledl, tak zbledla.

„Subaru, většinou moc na řečičky a přemýšlení nedá, ale tohle je opravdu dobrý nápad, tak koho si vybereš, čičinaše?"

Zeptal se jí, kdo jiný než Ayato, a to s důrazem na urážku. Tím, že jsem sledoval jen její vyděšenou tvář, tak jsem si nevšiml, jak se z pohovky vzadu zvedl Shu a teď sedí na opěrce gauče a čumí na ní. Laito, ten se samozřejmě začal opírat o zádovou opěrku a usmíval se tím jeho připitomělým úsměvečkem. Dokonce i Kanato, se probral ze své běžné letargie.

„Tak vy tedy říkáte, že někdo se vloupal do tohoto domu a můj pokoj není tedy vhodný pro přespání?"

Kdyby jí nestačilo moje:

„Hm," tak to slyšela ještě od dalších pěti.

„A vy, nemáte strach, že by se mohli vrátit? Nebylo by pak lepší, aby jsme si vzali deky a přespali někde všichni společně?"