Slušná dívka

Nevyžádané osamocení

Yui

Kavárna kousek od školy, vzdálený box:

„Vidím, že pomoc od Sakamaki-senpai, vám pomohla lépe." Mrkla jsem nesměle na Eriku a Sakuru, nenápadně házejíc své věci do tašky. Musím zdrhnout, než tenhle zmetek začne větřit, že tahle tvářička je jen přetvářka. „Možná, bude lepší, když budete pokračovat s ním. Dnes se otec, vrací od farníků. Chci být doma a připravit mu večeři." Jsem jak liška, zametající stopy po růžovovlasé Yamiko, určitě přestane kroužit okolo, když bude vědět, že jsem farářova dcera.

„Ale Yui-chan, to nemůžeš. Musíš tu zůstat!" vykřikla skoro hystericky Erika, co té pošahané pizdě, hrabe?

„Erika-chan?" zeptala jsem se udiveně.

„Omluvám se Yui-chan, ale víš, tady Sakamaki-sanpai, si s tebou potřebuje pohovořit. Tak jsme souhlasily, když jsi byla na toaletě."

Kdybych mohla tak jim ty nevinné ksichty rozflákám, ta nemyslící hovada mi s ním dohodla rande, určitě má podezření, že jsem ta z baru, která zařídila, že teď má vlasy sčesané přes jedno oko, aby nebyla vidět ta modřina.

„Eriko, Sakuro?" Nasadila jsem tragický výraz, ztracené dívenky v lese. „To přeci nejde, to se nehodí," mrkala jsem na zvedající se krávy, aby mě v tom nenechávali.

„Slečno Yui, nemusíte mít žádné obavy, jen se s vámi chci dohodnout ohledně činnosti pro studentskou radu." Ten sráč, se jen tak lehce usmál, čímž u těch dvou vlhkých kalhotek vyvolal zavzdychání.

Fakt?

Fakt tečou z takového kusu kreténa? Jasný, ony jsou ještě nezkažený, nic netušící nanynky, co ví hovno o reálném a špinavém světě za růžovým pozlátkem.

„Ne to opravdu ne..."

Vstávala jsem od stolu a ještě měla daně zapřené o desku stolku, kdy mě za zápěstí chytil ten, který má podobný životní styl, jako já. Dlouhé, štíhlé a horké prsty mi obemkly zápěstí. Nevyvíjel žádný tlak, ale moje noční já, moc dobře vědělo, že se to může klidně změnit

„Slečno Yui, prosím. Věnujte mi půl hodinu vašeho času."

Zmateně jsem se dívala na jeho ruku na své. V takové situaci, Yui, nikdy nebyla a Yumiko, by jí nikdy nepřipustila. Dostal mě do pasti, z které jsem nevěděla, jak ven. Toho okamžiku mé fascinace situací využily ty dvě čubky a jen tak přes rameno houkly rozloučení a zdrhly z kavárny. Pomalu jsem se posadila a lehce zatáhla ruku. Překvapilo mě, že jí pustil.

Reiji

Ta drobná blondýnka má můj respekt.

Právě odešla a hajzl a já se divil, jak vydrží být tak klidná, pozorná a milá. Ty káči jsou naprosto tupé, tedy pokud to nehrají, což s myslím, že ne. Jen co zapadla jejich kamarádka za roh, hned začali:

„Sakamaki-sepai, my teď vyklidíme pole, tak si budete moci s naší kamarádkou v klidu popovídat. Nebude to snadné, je hodně plachá. Je div, že už neutekla, když jste se k nám přidal." Nakláněly se přes stůl a hlasitě šeptaly: „Stačí půl hodiny. Pokud se vám s ní nebudete cítit dobře, nemusíte mít strach. Ona vás nebude vyhledávat a od nás se nikdo nedozví, že jste spolu byli na kávě."

Trochu jsem se na ně zamračil, aby si nemysleli, že mi hrají do karet:

„Nevím slečny, nezdá se mi, že by o mě slečna Yui, projevovala nějaký zájem. Rozhodně chci zjistit, proč nekandiduje do studentské rady, zdá se, že je oblíbená mezi spolužáky a pravděpodobně i učiteli."

Obě nány, přikyvovaly jak pes na palubní desce auta.

To se už vrátila Yui a snažila se zdrhnout, říkajíc něco, že já jsem lepší učitel, jak na a že už půjde domů. Také z ní vypadlo, že její otec je farář. Díval jsem se do té panenkovsky nevinné tvářičky a čím dál více jsem si byl jistý, že je to ona nebezpečná kráska z včerejší noci. Tvářila se jak srna na níž se valí kamión, vyrukoval jsem s výmluvou:

„Slečno Yui, nemusíte mít žádné obavy, jen se s vámi chci dohodnout ohledně činnosti pro studentskou radu." Usmál jsem se, čímž většině holek odpadává spodní prádlo z těla, ale této ne. Buď je opravdu tak cudná, nebo protřelá. Postavila se, že stejně odejde. Ze zoufalství, že nemůžu použít násilí, jsem jí chytil za zápěstí. Drobné, horké a jemné zápěstí o kterém se domnívám, že dokáže rozdávat rány, nebo někoho pořezat.

Celá ztuhla s pohledem upřený na místo, kde jsem se jí dotýkal. V její tváři byl tak nepopsatelný údiv a šok, že moje přesvědčení o tom, že je to ta z baru, vyletělo komínem.

Vypadá to, že tahle dívenka má jen dvojnici. Poprosil jsem jí o půl hodiny času. Bude to zajímavé si vypít čaj s někým, kdo se nesnaží získat mé sympatie, je inteligentní a roztomile plachý, takže o ní už nikdy nezavadím. Kravky, co tohle zařídily zmizely a okatá blondýna se opatrně posadila. Zatáhla ruku a já jí pustil. Skoro mi to bylo líto, byla příjemná na omak.

Chvíli jsem si jí prohlížel, když mi zazvonil mobil:

„Omlouvám se, musím si to vyřídit." Nesměle se usmála a přikývla. Přijal jsem hovor:

„Ayato, prosím vydrž moment," vstal sem a šel trochu dál, nepotřebuje vědět, oč se jedná. Když jsem byl dál štěkl jsem do sluchátka: „Debile, co potřebuješ, to nejsi schopný zařídit takovou sračku sám? Nechlubil jsi se náhodou fotříkovi s tím, že u na to máš? Ne, fakt nemůžu přijít, jsem teď v kavárně kousek od školy a mám tu na talíři, celkem bázlivou kočičku, takže buď dojdi, nebo si to vyřiď!"

Zavěsil jsem, upravil se a vydal se zpátky k boxu, kde mě překvapilo, že není nic jen prázdný hrnek od kávy a lepící papírek s jednorožcem.

„Omlouvám se Sakamaki-senpai, ale opravdu se necítím v takové situaci dobře. Omlouvám se, že jsem využila vaší indispozici a odešla bez rozloučení. Nemyslím si, že jsem vhodný kandidát pro studentskou radu, neumím se bít, za něčí požadavky. Proto mě omluvte, na shledanou."

Usmál jsem se a založil ono psaníčko do knihy organické chemie. „Takže jsi nakonec také utekla, máte něco společného ty, a ta z baru. Umíte utéci."

Okolo ramen mi přistála ruka:

„Si tu mluvíš pro sebe? A kde máš tu kočku o který jsi mluvil? Nevěřil by jsi, co jsem potkal na ulici?" Zahlcoval mojí mysl, Ayato. Spražil jsem ho ledovým pohledem a setřásl jeho pařát z ramen:

„Slečna odešla. Co si tu říkám, do toho ti je hovno a myslím, že by jsi se měl více zajímat o tu předávku, než o něco na ulici!"

Jen se ušklíbl a rozvalil se na lavici v boxu, košili rozepnutou, kolem krku kravatu uvázanou jako šátek. Servírka, co mi tu nabízela před tím sex, se teď motala kolem něj. No má štěstí holka, dneska si zašuká, ale asi bude trochu překvapená, až zjistí co má, Ayato, rád.

„Viděl jsem venku blondýnu, strašně se podobala té couře z baru, ale chovala se úplně jinak." Pokračoval, jako by se neodehrál pomyslný sex mezi ním a tou rozhoďnožkou, co tu obsluhuje.

„Ayato, není to ona, s tou jsem právě pil čaj, než jsi dorazil. Spíš jsi volal kvůli problému." Snažil jsem se ho přivést na tu správnou cestu a hlavně jeho pozornost odvrátit od plaché Yui, ani sám jsem nevěděl proč.

- Edit. 18 -