Slušná dívka

Game Over!?

Yui

Vnitřek černého luxusního auta s černými skly.

Ti dva zlatoocí kxindlové, mě narvali do prostornýho auta, kde se tvářili, že je úplně v pořádku se na mě lepit jak hovno ke košili.

Jenže naznačit těmhle, že se mi něco nelíbí, tak to je jak o to prosit.

„Koukám, Shine, že jsi ve svém snažení přešel na další level, že?" zeptala jsem se sarkasticky, abych odpoutala svoje myšlenky od toho, že mi dýchají na krk.

„Ale miláčku, to je jasné. Pokud by jsem přišel se stejnou výbavou, tak by jsi nikdy nespolupracovala, a" přejel mi hřbety prstů po tváři, přes krk a prso, „nechceme aby si se nějak poranila."

Viděla jsem vzrušení v jeho oku, zatím to není však v plánu. Důvod, proč jsem se nechala čapnout nebyl ani tak jeho poloautomat v pracce toho šílence, ale to, že můj kotník není tak nebolestivý, jak se tvářím. A hlavně je tu i on, Karura.

Už před těma dvěma rokama, to byl velice nebezpečnej prevít. Na povrchu klidnej a neškodnej s trochu vtipnou mluvou, ale pokud se mu něco znelíbilo, byl nechutně vynalézavý, co se mučení týče.

Horší na tom je, že moje tělo na něj reaguje způsobem až paranormálním. Přesně jak u toho shořelého stavení, ani sem se nemusela otáčet a věděla sem o něm. To byl důvod, proč jsem utekla. V jeho přítomnosti bych se mohla příliš snadno stát Yui.

To já nechci!

„Jistě Shine, každopádně, od kdy zakladatelé jsou něčí psíci?" položila jsem dotaz a už dopředu věděla, co se stane.

Karura, mi chytil vlasy a strhl mě za ně na svůj klín. Se svázanýma rukama za zády a pás, kterým mě připoutali způsobili, že se z toho stala velice bolestivá záležitost:

„To, vy, si vůbec nedovolujte říkat! Zakladatelé nikdy nejsou ničí psi! Rozumíte!"

Jeho oči plály. Pokud by totiž byl vidět i zbytek jeho obličeje, nemělo by to takový efekt.

Znáte však Yamiko, a ona není nikdo, s kým se tak zachází. Ta jedna část ve mě prosila ať kývnu a souhlasím, té jsem bodla kudlu do břicha, aby byla zticha.

Zúžila sem oči pod nánosem konturovací tužky a černorudých stínů:

„Tak jsi změnil až příliš svůj styl, lásko," zavrčela sem.

I v jeho očích jsem zahlídla jistou změnu. On ví, kdo byl mým prvním milencem a jak moc se mi líbí jisté hračky.

Jarmark Ctihodných řeholnic*

Reiji

Neměl jsem to být já, kdo si toho všiml jako první? Měl jsem být svéhlavý a rozběhnout se kamkoliv a nemyslet na všechno! Viděl jsem tu červenou pláštěnku, jak se proplétá davem a věděl jsem, že to není slečna Yui. Ta holka mohla klidně bejt malá a drobná, jenže nemá tu auru přitažlivosti.

Omluvil jsem se čubkám, co stáli frontu, aby se mohly vyválet v bahně jen proto, že „zápasily" se mnou. A vydal jsem se ke kontaktnímu stánku. Po tom, co jsem se protlačil povzdychávajícím davem v kostýmech ze svých milovaných anime, jsem našel Kanata. Jak se snaží zodpovídat dotazy a prodávat lístky na atrakce.

„Kanato, kde je naše Červená Karkulka?" zeptal jsem se a část pozornosti přešla na mně.

„Reiji-san," zněl až moc vděčně, „šla na toalety a protáhnout si kotník. Bolel ji." Dál na mě koukal tím štěněčím pohledem.

„Aha," byla moje důmyslně vyšperkovaná odpověď. Zas jsem odešel, proč jsem se jen vracel ke svému blátu? Měl jsem ji jít hledat. Proč jsem se nezeptal, jak je to dlouho co odešla?

Teď už slunce zapadlo a Yui, zmizela. Policie, kterou přivolaly řeholnice, se ani nesnažila najít něco. Ohodnotili to tím, že je to mladá žába a šla někam s kamarádkou. Až jim dojdou peníze na karaoke, tak se vrátí. Nenechali si vysvětlit, že taková Komori Yui není. Nevěřili ani sestrám, co ji znají od kolíbky.

Zkurveně, měl jsem ji hned hledat, vysrat se na otcovu pověst, vlítnout na hajzlíky a prostě ji najít. Kdo sakra má ve svých prackách naši křehkou krásu!

Vnitřek černého luxusního auta s černými skly

Karura

Díval jsem se do těch zlobou naplněných očí a líbilo se mi to. Tak straně moc, že o tom v téhle pozici musí vědět.

Musel jsem se usmát, protože se změnila. Tahle šílená, bitch, je naprosto zdivočelá. Moc dobře vím, jak tuhle dračici zkrotit aby z ní byla vlahá řeka.

Jak si to, do píče, může pamatovat, jak pracuju. Má snad pravdu, že si nás ochočil? Podle Shina, to tak bude. Nikdy jsem ho neměl nechat se vrhnout do té akce. Byl jsem rád, že přišel jen o oko a ne o život.

Podíval sem se nejdřív na bráchu a pak ťukl na řidiče:

„Vy, cíl bé," dívce na mém klínu se lehce změnil výraz.

(Těším se na vás v další kapitole a Sajonára.)

- Edit. 18 -