Ano, smutná.
Jako květina bez vody.
Nad úsměvem vločky nebes pálí
a srdce žhnoucí puká.
Sklání se ke mně tisíce rukou.
Proč žádnou nedokážu si vybrat?
Ale jak... miluji jejich doteky...
No - tak řekněte mi jen pár veršů poblouzněných!
Těch správných párů slov v hlase milém!
Která udeří tam, kde ticho pění!
Aby probudila je v hudbu vadnoucích rán....
Jo - podívat se víc, než jen do očí!
A bude vidět, čeho tak chci se vzdát!
Kéž věřila bych, že s novou pomocí,
dokázali bychom obnovit tu odumřelou tkáň...
Ne - v hloubi cosi umírá - už ukázal se mi konec.
Lásko, tvé výkvěty již nezesládnou pod mými ústy.
Chci, abys mi do rukou více nespadla.
Tak teď tě žádám, odejdi!
Držíš zevnitř mě celou - a touhou čpíš - navždy.
Neb v očích mých pouště se malují
a srdce s trhlinou puká.
Stačí jen - odejít.
A bolest přemění v déšť svá muka.
Tuhle básničku jsem věnovala lidem, kteří pro mě jsou těch tisíc rukou.
Taky bych tyto verše chtěla ze srdce dát své nejúžasnější třídní učitelce ze základky, protože ona byla andělem, který mi pomohl překonat ty nejhorší bolesti a dovolila mi nahlédnout i do svého života.
Ale samozřejmě...
Věnuji vzdechy svého pera své mamince.
To ona je to jasné světlo, které mě vede....
Možná se někdy neshodneme nebo pohádáme...
ale vím, že ona mi rozumí víc, než kdo jiný. Mám Tě moc ráda, mami.
Tato báseň je také pro všechny, kdo skrze své úsměvy vnášejí radost do života druhých. A pro ty, na které se člověk může vždycky obrátit, když mu není dobře.
Děkuji vám, moji milí čtenáři, moje báseň je i pro vás.
Děkuji za to, že čtete v DNEŠNÍ DOBĚ moji poezii.
ČTEŠ
Prodleva
PoetryJá - maličká báseň. Ten rozevlátý volný veršíček vzedmutý zvučným rytmem. Ty, milá čtenářko, dobře čti mě, budu jako tvá první vzpomínka. Ten první krůček, první upadnutí. Ne, na to se nezapomíná... Taky vrzající dřevěná houpačka, jež zask...
