Jiná denní doba.
Stejná myšlenka...
To jitřní ráno, kdy se probudím,
vdechnu do sebe růž těch mladých červánků.
Plavou mi vlasy po větru.
A já zasněně mlčím.
***
Každé poledne svitem žárivým,
pročísne lehce kadeřavý keř.
A já v něm spatřím růže.
Jsou krásné a tak... povědomě voní.
Pročpak myslím právě na ně?
A to mě....přinutí zastavit.
Počkat já..... neměla bych.
Vezmu něžně ten okamžik do dlaní,
nespechej nikam, cesto má!
Sedávám v houpacím křesle a rozjímám.
Zvoní mi v uších, a to je... zvláštní.
Nemůžu udýchat ten podivný výbuch v hrudi,
když zavřu oči... jako by explodoval svět.
***
Večer špitá modrá barva nebesům,
aby ztichla a jenom se dívala.
Já vyhlížím z terasy k zeleni lesů,
odkud unikne tlumený údiv.
Sladce sní se s očima na studené louce orchestrů,
pulzujícím vzduchem uvolní se mi dýchání.
Avšak z ničeho nic se roztřesu.
Line se vůně, kde zavládla hudba vážná.
Vůně tlačící do plic.
A já najednou zatoužím po tom,
co se jako spánek dere mi pod víčka:
,,Sluníčko!?
Pročpak se vždy otočíš, setkáš-li se se mnou?
Někdy se mi zdá,
že máš ze mě strach!
Ale... ač teď možná vypadám zamlkle a tiše,
nemusíš se mě bát!
Jsem tady...
S tebou!!!!
Jenom já!
Taková, jak mě znáš!
Chybí mi tvoje teplo,
přímo šílím při pomyšlení nad tebou!
Potřebuju tě!
Jen ti to nemůžu říct přímo,
když jsi nahoře...."
ČTEŠ
Prodleva
PoetryJá - maličká báseň. Ten rozevlátý volný veršíček vzedmutý zvučným rytmem. Ty, milá čtenářko, dobře čti mě, budu jako tvá první vzpomínka. Ten první krůček, první upadnutí. Ne, na to se nezapomíná... Taky vrzající dřevěná houpačka, jež zask...
