Věnováno jedné kytaristce
Má kytara hraje jako zvon, je nádherná!
Jako zvonkohra kostelních věží - dotýkající se nebe,
jako zvonečky v rolničkách, malinké, tichoučké,
kytara krásná, kytara dřevěná,
kytara má...
Dala jsem do ní kousek sebe,
svou duši i její vzpomínky,
ona hraje tak, jak bych si přála,
hraje teplem, co plápolá a bolesti tvé utiší....
teplem hřejivým a příjemným...
A s radostí a smíchem....
své ozvěny, jež námořní vítr přines,
tím momentem kouzla, který čas nezastaví.
Hraje spanile a tiše...
.... tiše a prosebně...
Ten, kdo ji drží a na nějž naléhá,
je prostředníkem jejím lidským
a ona... muzikant.
Nosí uvnitř hudbu,
hudbu, kterou vyhrává.
Ano, žádný člověk....
Jenom ona.
Kytara.
Ach ne! Skladby její rozervaly nebesa!
A kapky z nich padaj na zem jako v tanci.
A z mořského dna bouří se oceán!
Ten, co silou svojí posouvá skály....
Tak dost můj nástroji, pštt...
Prosím!
Opatrně s hraním....
Její šeptavou smutnou skladbu teď rozeznávám,
zní do uší i těch, jež nechtějí poslouchat,
skladbu krátkou, tichou, melancholickou,
lehkou jak dech, zpěvnou.
Má kytara hraje jako zvon, je nádherná!
Kouzlem prsty skáčou mi mezi strunami,
hrajíce o smutku, lásce, soucitu.
Je jako okno do duše,
kytara krásná, kytara dřevěná,
kytara má....
ČTEŠ
Prodleva
PoetryJá - maličká báseň. Ten rozevlátý volný veršíček vzedmutý zvučným rytmem. Ty, milá čtenářko, dobře čti mě, budu jako tvá první vzpomínka. Ten první krůček, první upadnutí. Ne, na to se nezapomíná... Taky vrzající dřevěná houpačka, jež zask...
