Dětské hlásky vzpomínek z minulosti.
Cinkají o sebe jako malé zvonečky.
Po obloze rubínové krystalky plují,
jak uzavřel by smlouvu krví stvrzenou,
důležitosti v tomto okamžiku
se po růžovém dni do oken rozlévají.
Stíny města v ulice vystoupí,
padne tichá noha - kde mělké louže jsou,
a voda neslyšně o chodník zazvoní,
i přinesl večer kapek pár - naboso,
kde probudí se malá holka dřívějších dní.
Ten strom stojí stále na stejném místě!
Traviny plné modrobílých květů!
Uprostřed města s kašnou šedavou, on....
Můj kamarád měsíc nad vodou...
Kde jen ten večer jiný se vzal?
Když všechno zdá se pořád stejné...
Ruch za zády města, touha po osamění.
To jsou jen chiméry, či snad...
Opravdu už tu ten čas nadešel?
Vždyť jen tohle - tohle místo!
Srdce oběhu mých nohou bolavých!
Vznáší se pořád pod stejným přívalem!
Mé krve v tvářích rozpačité.
Po obloze rubínové krystalky plují!
To ticho ulic, kolem ve větvích stromů,
a s vodou odraz měsíce v závojích
ženské tváři obraz skýtá...
Tohle přec nemůžu být já?
Mlčky dotknou se té hladiny něžné kapky...
Z léty hluboce zanedbané vzpomínky...
Svému sluchu nevěří...
Kolem všechno dětskými hlásky zpívá...
ČTEŠ
Prodleva
PoesiaJá - maličká báseň. Ten rozevlátý volný veršíček vzedmutý zvučným rytmem. Ty, milá čtenářko, dobře čti mě, budu jako tvá první vzpomínka. Ten první krůček, první upadnutí. Ne, na to se nezapomíná... Taky vrzající dřevěná houpačka, jež zask...
