Věnováno autorce ságy Stmívání- Stephenie Meyerové
Věčná láska.
Krásné a nemožné zároveň..
Vím, jaké to je - milovat navěky,
je to pocit, který nicotu naplní,
jako světlo prozáří jeskyni temnou,
ten pocit, kdy srdce přestane tlouct,
v mžiku se zastaví.
A ty....
procitneš....
Budu tě milovat po celou věčnost, můj Edwarde,
máme teď spoustu, spoustu času,
ale i přes to, kolik uplyne let,
stále budu cítit doteky a každý tvůj polibek,
tak jako poprvé....
Budu tě milovat po celou věcnost,
Bello, má lasko, už neodtrhne mě nic od pout tvých!
Oči a tvé rty jsou ten největší klenot!
Ach ano, já - navždycky zamilovaný...
My dva, les, slunce a stín...
My dva, měsíc, rodina a naši přátelé!
Je to jako...šťastný konec, můj Edwarde!
Života plného karmínového nachu!
Moje piano ukolébá tě, i když spát už neumíš!
Mé paže sevřou a už nikdy nepustí!
Má síla ochrání tě, lásko, jsi nekonečná část, mého světa,
kterou nikdo neobjeví.
Bolesti minulé, strach z žízně -nic z toho nám už nehrozí!
Můžeme jen tiše doufat a snít,
spojenými prsty tvořit noci hvězdy.
A v očích druhých žárem touhy,
plovoucí beránky hladinou houpat...
A nikdy nikde nenajít konec.
Neutlumit vášeň pro to krásné
létání našich ztichlých srdcí...
Vidím ti to na očích, Bello, nemusím znát tvou mysl!
Budeme se milovat po celou věcnost,
ty - já, navždy spolu.
ČTEŠ
Prodleva
PoesíaJá - maličká báseň. Ten rozevlátý volný veršíček vzedmutý zvučným rytmem. Ty, milá čtenářko, dobře čti mě, budu jako tvá první vzpomínka. Ten první krůček, první upadnutí. Ne, na to se nezapomíná... Taky vrzající dřevěná houpačka, jež zask...
