Need You || Sequel to Protect You

36.chapter ♦️ Time is running out

Zastavila jsem před domem, kde jsem vyrostla a rychle vystoupila z auta. Ani jsem se neobtěžovala se zamykáním a rozeběhla jsem se ke vstupním dveřím. Rozrazila jsem je a vyběhla po schodech do patra do svého pokoje, kde jsem naházela své věci do tašek. Za ten den jsem ani nestačila pořádně vybalit, proto mi balení nezabralo tolik času.

Rozeběhla jsem se zpátky po schodech dolů. Chtěla jsem si jít dát tašky do auta, ale v chodbě jsem narazila do mamky. Prudce jsem zabrzdila a snažila se popadnout dech.

,,Chloe? Ty už odjíždíš?" podivila se mamka a tázavě se podívala na mé tašky, které jsem pevně svírala v rukou, až mi z toho zbělaly klouby.

,,Já... Aaronovi se přitížilo... Musím jet za ním," vysvětlila jsem jí koktavě a stále se nažila popadnout dech. Vlastně jsem mamce ani nelhala. Aaronovi se muselo přitížit, když ho Daniel unesl. Byl přece zraněný! Tohle Danielovi jen tak nedaruju.

,,Panebože! Chceš, abychom jeli s tebou?" zeptala se mě vyděšeně. Než jsem stačila odpovědět, v chodbě se objevil táta. Vypadal, že se mu ulevilo, že jsem zpátky doma, ale zamračil se, když viděl, jak se s mamkou tváříme.

,,Stalo se něco?" zeptal se a těkal očima mezi mnou a mamkou. Chtěla jsem mu odpovědět, ale mamka se chopila slova dřív.

,,Aaronovi se přitížilo, tak se Chloe vrací do New Yorku," informovala ho mamka. Taťka se na mě podíval. Asi čekal, že mu to potvrdím.

,,Volali mi před chvíli z nemocnice," zalhala jsem. ,,Musím hned odjet," dodala jsem. Bylo mi líto, že jim musím lhát, ale pravdu jsem jim povědět nemohla. Nikdy by mě nepustili.

,,Máme jet s tebou?" zeptal se mě taťka na stejnou věc jako před chvílí mamka. Zakroutila jsem hlavou a pokusila se o úsměv.

,,Děkuju, ale zvládnu to sama. Navíc ty, tati, musíš odpočívat," připomněla jsem mu a zatvářila se jako profesionální doktorka, což jsem přece byla, takže to nebylo tak těžké.

,,Kdybys ale cokoliv potřebovala, zavolej nám," řekla mi mamka a objala mě. Málem jsem se rozplakala, když jsem si uvědomila, že je to možná naposledy, kdy se s ní objímám.

,,Děkuju," řekla jsem, když mě pustila. Poté jsem obejmula taťku. Z jeho očí jsem vyčetla, že mi nevěří. Byla jsem však ráda, že se mě nepokouší zadržet. Zdá se, že naší domluvu dodrží.

Po našem rozloučení, jsem se na ně naposledy podívala a poté jsem se vydala k autu a ani jednou se neohlédla. Když jsem nastartovala a vyjela z naší příjezdové cesty, uvědomila jsem si, že volant svírám pevněji než jindy. A když jsem ztratila náš dům z očí, rozbrečela jsem se. Moje slzy vyplavily všechno, co jsem doposud v sobě držela a snažila se to skrýt před okolím.

**********

Ani nevím, jak dlouho jsem přesně jela, než jsem zastavila na parkovišti před nemocnicí, kde pracuji. Každá minuta se mi zdála jako věčnost. Nevěděla jsem, kolik zbývá času, než Daniel Aarona zabije. A ani jsem nevěděla, kde ho mám hledat. Daniel mi nedal žádné vodítko, kam bych se měla vydat.

Nemocnice byla moje první možnost. Bylo mi jasné, že Aarona tady nenajdu, ale můžu zjistit, co se mu stalo. Stále mi nebylo jasné, jak ho Daniel dokázal unést z budovy plné lidí.

Rychlím krokem jsem se vydala k skleněným posuvným dveřím, které se přede mnou okamžitě otevřely. Poté jsem nastoupila do výtahu a vyjela do třetího patra, kde měl Aaron pokoj. Jenže když jsem do jeho pokoje vešla, nikdo tam nebyl. I všechny jeho věci zmizely.

,,Dobrý den, doktorko Stoneová," uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se a uviděla svého staršího kolegu, který pracoval na tomto oddělení. Byl jedním z lékařů, kteří Aarona ošetřovali.