Need You || Sequel to Protect You

31.chapter ♦️ It's one big game

Stála jsem tam jako opařená a dívala se na něj. Nemohla jsem se ani pohnout. Měla jsem pocit, že se mi podlomí kolena a omdlím. Stále jsem nemohla uvěřit, že ho vidím. Stál tam jako duch, ale přitom byl tak živý. Kývnul k postranní uličce a zmizel v ní.

Věděla jsem, že chce, abych ho následovala. Ale já si nebyla jistá, jestli to dokážu. Začala jsem o své odvaze pochybovat. Jenže měla jsem tolik otázek, že jsem za ním musela jít. I když jsem si nebyla jistá, jestli odejdu živá.

Postranní ulička byla malá a jak jsem následně zjistila, byla slepá. Byl zde jen jediný únik. Když jsem do ní vešla, nikde jsem ho však neviděla. Kdysi červené cihly byly přestříkané fialovou a modrou barvou a popsané graffiti. Na konci uličky hnilo několik kusů starého nábytku. Jeho jsem však nikde neviděla. Po chvíli jsem uslyšela jeho smích, který zněl velmi děsivě. S trhnutím jsem se otočila.

Stál na začátku uličky, čím mi zatarasil možný a jediný únikový východ. Teď už jsem nepochybovala, že je to on. Stál tak blízko, že jsem si byla více než stoprocentně jistá. Ale jak je to možné? Jak to, že je to on? Má být přece mrtvý.

,,Danieli," vyslovila jsem jeho jméno s hořkostí a zároveň s nedůvěřivostí v hlase. Snažila jsem se znít sebevědomě, ale bála jsem se, že můj hlas brzo selže.

,,Jsem rád, že tě vidím, Chloe. Po těch šesti letech. Ani nevíš, jak se mi stýskalo," řekl s úsměvem a udělal krok ke mě. Já na oplátku o krok ustoupila. Chtěla jsem být od něho co nejdál.

Daniel vypadal úplně stejně jako před šesti lety. Teda až na to, že vypadal starší a nechal si narůst trochu vousy. A ještě mu chyběla ta kůlka v hlavě, kterou jsem mu udělala, když jsem ho střelila.

,,Myslela jsem, že duchové chodí až o půlnoci," řekla jsem a založila si ruce na prsou. Důležité bylo zůstat v pohodě. Hlavně se nebát. Je to přece jen Daniel.

,,Po tom tvém humoru se mi taky stýskalo," ušklíbl se. ,,A taky po té tvé paličatosti a po tom, jak se snažíš vypadat sebevědomě i když máš naděláno v kalhotách," dodal a udělal další krok ke mě. Já jsem se ani nehnula. Chtěla jsem mu dokázat, že se ho nebojím i když pravdou byl opak.

,,Byl jsi mrtvý," řekla jsem a udiveně si ho prohlížela. Jak to, že žije? Nikdo nedokáže přežít prostřelení hlavy. Na to nemusím být ani doktorka, abych to věděla.

,,Vlastně ne, nebyl jsem nikdy mrtvý. Jen jsem chtěl, abyste si to mysleli," řekl a zasmál se. ,,Snad sis opravdu nemyslela, že holka jako ty může zabít někoho jako jsem já," ušklíbl se a přejel mě pohledem. Nebyl to však pohled, kterým by mou pohrdal, spíš si mě prohlížel. Až moc intenzivně. Bylo mi z něho zle.

,,Alespoň jsem v to doufala," řekla jsem tiše. Věděla jsem však, že mě slyšel, protože byl jen pár kroků ode mě. ,,Jak jsi to udělal? Jak jsi dokázal přežít?" zeptala jsem se ho na to, co mě zajímalo od chvíle, kdy jsem ho uviděla.

Třeba tohle není opravu Daniel. Možná se mi to jenom všechno zdá. Dneska jsem neměla ani jedno kafe, takže je možné, že už blouzním. Nebo ta osoba přede mnou je někdo, kdo si nasadil Danielovu masku a snaží se mě tím vyděsit. Anebo je to jeho znovunalezené dvojče! Asi bych měla přestat tolik koukat na televizi.

,,Prostě jsem to celé nafingoval. Ty jsi mě doopravdy nikdy nestřelila. Netrefila jsi se do mě. Tvoje kůlka prostě odlétla někam pryč. Mě postřelil jeden z mých chlapů. Byla to falešná kůlka, ale působila opravdu věrohodně podle toho, jak jste na to všichni skočili," zasmál se Daniel. Z jeho smíchu se mi dělalo špatně.