Need You || Sequel to Protect You

6.chapter ♦️ You have a boyfriend?

Ve středu jsem si začala připravovat ten velký děkovný proslov pro Ryan. Vůbec se mi to dělat nechtělo a už vůbec jsem nechtěla jít na ten ples. Co jsem komu udělala, že mě tohle potkalo?

,,Takže bych ráda poděkovala panu Davisovi, za to, že jsem od něho měla klid šest let. Vůbec mi nebude vadit, když zase odprejskne z města. Zdá se, že mu to nikdy nedělalo problém. A blablabla..." zkoušla jsem si svůj proslov. Zatím to však nebyl ten oficiální. I když bych ho moc ráda použila.

Sesunula jsem se na svojí otočnou židli a začala jsem se točit. Tím, že se mi točila hlava, jsem alespoň na chvíli nevnímala svoje problémy. Zavřela jsem oči a zaklonila jsem hlavu. Bylo to uvolňující.

,,Ryan. Ryan. Ryan. Myslí si o sobě jak je dokonalý a my si to teď musíme myslet taky, protože dal naší nemocnici velký prachy. Jeeej! Všichni jsme nadšení!" říkala jsem nahlas další věci, které bych ráda dala do svého proslovu.

,,Vidím, že máš hodně práce," uslyšela jsem hlas ode dveří. Prudce jsem se na židli zastavila, až se mi udělalo nevolno. Ve dveřích jsem spatřila Ryana. Opíral se o futra a se zájmem mě pozoroval.

,,Jak dlouho už tady jsi?" zeptala jsem se ho nevrle. Svým tónem hlasu jsem se snažila zakrýt to, že jsem ho tady celou dobu vlastně pomlouvala.

,,Dost na to, abych si vyslechl tvůj názor na mě," ušklíbl se a vydal se ke mě. To se mi ale nelíbilo, tak jsem si stoupla a vydala jsem se k němu, abych ho poslala pryč. Bohužel se mi, z toho předešlého točení na židli, zamotala hlava a já jsem klopýtla směrem k Ryanovi, který mě však rychle zachytil, abych nespadla.

Nyní mě držel oběma rukama kolem boků a snažil se mi pomoct najít ztracenou rovnováhu. Chvíli jsem tam tak blízko sebe stáli a koukali na sebe. Když mi to došlo, sundala jsem ruce z jeho boků a poodstoupila.

,,Pořád mám ten reflex tě chránit," řekl Ryan a ušklíbl se. Když však viděl můj výraz, úšklebek mu z tváře zmizel.

,,Už mě chránit nemusíš. Stejně tě už za to nikdo neplatí. A o sebe už pár let postarat umím," řekla jsem mu chladně. ,,Mimochodem, potřebuješ něco nebo mě tady otravuješ jen tak?" zeptala jsem se ho a nadzvedla obočí.

,,Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys se mnou nešla na večeři?" usmál se na mě. Já se na něho překvapeně podívala. Zve mě na večři? Po tolika letech chce jít se mnou na večeři? Kde byl tenhle přístup před šesti lety?

,,Promiň, ale už něco mám," odmítla jsem ho slušně a přešla jsem ke svému pracovnímu stolu, kde jsem začala uklízet složky pacientů. Nebo jsem to alespoň předstírala.

,,A třeba zítra? Nebo někdy jindy. Kdy se ti to hodí?" nepřestával dotírat. Protočila jsem očima a povzdechla si, než jsem se na něho znovu podívala.

,,Víš, nemám teď moc času. Hodně pacientů a navíc ten ples..." snažila jsem se ho nějak slušně odkopnout, ale on se nedal. No jo, vždyť to byl Ryan.

,,Hele, Chloe, ohledně té večeře, bude to jen kamarádská večeře, nic víc. Chtěl jsem si s tebou prostě po těch letech popovídat," řekl mi. ,,Aniž bys na mě křičela," dodal s úšklebkem na rtech.

,,Ani mě nenapadlo, že bys tou večeří myslel něco víc," řekla jsem ledovým hlasem. Už jsem odmítala být k němu milá. Od ke mě také nebyl vždy nejmilejší.

,,Tak v čem je teda problém?" dožadoval se Ryan vysvětlení. Znovu jsem si povzdychla. Nevěděla jsem, jestli mu to mám říct. Ale na druhou stranu, stejně by na to jednou přišel.