Trudný život Timothyho Hooda

2.

Víš proč nemám rád neděle? Není to ani tolik kvůli tomu rannímu vstávání a návštěvě kostela. Nemám je rád, protože po nich následuje pondělí a pondělí se rovná škole. A jestli peklo je aspoň z části tak hrozné jako právě škola, tak bych se možná měl začít snažit, abych tam neskončil. 

Jak jistě víš, čtenáři, ve škole se řeší úplně všechno. Takže když jsem udělal, to, co jsem udělal, nejvíc se to probíralo právě ve škole a já se po nějaký čas stal středem zájmů. Jak to ale nakonec bývá u všeho, tak i tohle potřebovalo nějaký ten čas a lidem to už nepřišlo jako ta nejskandálnější věc. Všechno se pro ně vrátilo do starých kolejích, jen já už v jejich očích zůstal jako ten kluk, co se chtěl zabít. 

V klidu jsem jedl snídani, když mě máma popoháněla, abych sebou hodil. Samozřejmě jsem měl ještě hodně času, ale dohadovat se s ní by nemělo cenu. Nora už se zas upravovala před zrcadlem, aby vypadala perfektně. Z kuchyně jsem na ni zamyšleně hleděl a přemýšlel nad tím, jestli by byla schopná vyjít před dům nenalíčená. Nikdy bych to neřekl nahlas, a hlavně ne před ní, ale já osobně si myslím, že bez toho všeho vypadá líp. 

Když jsem dosnídal, unaveně jsem sáhl po batohu a hodil si ho přes záda. „Mami, nehodíš mě dneska do školy?" zeptal jsem si jí. Většinou do školy jezdím autobusem, jenže opravdu nerad. Pro kluka, který trpí panickými záchvaty, není zrovna příjemné sedět mezi bandou hlučných puberťáků, a ještě v uzavřeném malém prostoru. Proto taky často do školy jezdím na kole. Bohužel k tomu ale většinou nebývá příznivé počasí. A já dnes na kolo neměl náladu. Byl jsem unavený. Nejspíš jsem měl jít spát dřív.

Máma se na mě vyčítavě podívala, protože si mého stavu všimla, a pak si jen rezignovaně povzdychla. „No, co mám s tebou jiného dělat? Hodím tě tam, ale to budeme muset hned vyrazit," podívala se přitom na hodinky. „Noro, chceš taky vzít nebo...?" 

„Ne, díky. Pojedu se Scottem," odbyla ji Nora. Máma jen přikývla a z opěrky židle si vzala kabát a oblékla si ho. Následoval jsem ji před náš dům, kde stálo naše auto a vedle něho už přijížděla Scottova dodávka. On už má po střední, zkoušel to i na vejšce, ale hned v prváku ho vykopli. 

Nepotřeboval jsem vidět, jak se spolu ti dva vítají, a tak jsem zapadl do auta a čekal až vyjedeme. Škoda, že cukrárna, ve které máma pracovala, nebyla stejným směrem jako střední, jinak by mě mohla vozit každý den.

*

„Tak ten den ve zdraví přežij," usmála se na mě, když jsme zastavili před mojí školou.

Přežij... pokusím se, mami.

„Jo, ty taky. Ahoj," rozloučil jsem se s ní a vystoupil z auta. Stál jsem před tou velikou budovou školy a kolem mě se míhaly stovky lidí a hrnuly se dovnitř, včetně Nory, kterou jsem zahlédl. 

Po teenagery je střední to nejhorší místo, a jestli se ti někdo bude snažit tvrdit opak, pak lže. Celý prostor je nasáklý rozbouřenými hormony a úzkostí puberťáků, kteří si ve společenské hierarchii snaží najít svoje místo a zapadnout. Některým to jde snadno, jiným ne.

328, to je číslo mojí skříňky, která se nachází až na druhém konci chodby, kterou jsem právě procházel s hlavou sklopenou, abych s nikým nemusel navazovat oční kontakt. Vedle mě má skříňku jeden kluk, kterému je už je snad dvacet. Nevím přesně kolikrát opakoval ročník, ale tipl bych si, že hodně krát. Teď chodil s Norou do čtvrťáku. 

Jmenoval se Ed, a vždycky ho bylo slyšet přicházet, protože měl ve vlasech zapletené různé korálky, které cinkaly při jakémkoliv jeho pohybu. Když byste potřebovali sehnat trávu, Ed byl přesně ten člověk, na kterého je třeba se obrátit. Lidi ho proto měli rádi. Zároveň mi ale přišlo, že se s ním baví jen proto, že má k něčemu takového přístup. Přišlo mi to docela smutný, protože Ed byl fajn. Jasně, často byl dost mimo – jednou si odpadkový koš „spletl" se skřínkou a naházel tam všechny své věci. Jindy se místo v jídelně najedl v kabinetě jednoho z učitelů a už několikrát přišel místo do své třídy do té, kam chodím já. Byla to docela sranda. Občas jsme spolu prohodili několik slov, ale nejsem si moc jistý, zda mě přitom vnímal.

Když jsem Eda nesměroval k jeho třídě, tak jsem jen se zvoněním stačil doběhnout do té mojí. Dobrá zpráva byla, že učitel se ještě nedostavil, tak jsem rychle zaplul do své lavice, neohlížejíc se přitom na znuděné pohledy mých spolužáků. První hodinu jsem měl na rozvrhu matiku, a tak jsem si na lavici vytáhl sešit a propisku, u které jsem doufal, že bude ještě psát. 

Při matematice jsem jen stěží dokázal udržet pozornost a podle toho vypadal můj sešit. Spíš, než výpočty byl popsaný různými čmáranicemi, na jejichž vytváření jsem se soustředil tak, jako by mělo jít o umělecká díla. Byly to různé postavičky, abstraktní útvary, loga her, které jsem měl zrovna rozehrané na svém Playstationu, ale často taky šlo jen o vyšrafované rohy stránek. Měl jsem štěstí, že jsem sešit ještě nikdy nemusel odevzdávat.

Učitel přišel asi sedm minut po začátku hodiny. Ale nemysli si, že snad přišel pozdě. Učitelé jsou jako čarodějové – nikdy nechodí pozdě a ani moc brzo. Přicházejí jen tehdy, kdy chtějí (jo, mám rád Pána prstenů, klidně mě za to zažaluj). Nicméně jeho příchodem začala i matematika a já asi po deseti minutách automaticky přestal vnímat.

Je to jak naschvál, ale pondělí utíká vždy strašně pomalu. Myslím, že nestojíš o to, abych ti popisoval každou následující hodinu (zřejmě máš sám školy dost), a tak to s tvým dovolením přeskočím až k době obědu. 

Jako asi většina nemůžu tvrdit, že by jídlo v naší jídelně bylo kdoví jak dobré, ale taky nemůžu říct, že by tu platilo to pravidlo sněz to dřív, než to sní tebe.

Jako asi v každé jídelně je nejhorší najít si místo k sezení, obzvlášť když jste někdo jako já. Většina lidí totiž chodí na oběd se svou skupinou kamarádů ze stejných školních zájmových klubů, sportovních týmů, anebo se sdružovali proto, že přináleželi k různým subkulturám, které vším výše zmíněným opovrhovali. Já nespadal ani do jedné kategorie – do žádného školního klubu, jakým byl třeba šachový kroužek nebo robotický tým, jsem nechodil. Jakýkoliv sportovní tým by mě vyhodil v momentě, kdy bych bych se ukázal na jeho prahu, a žádní přívrženci subkultury znovuzrozených sebevrahů se na škole nevyskytovali, nebo jsem o nich alespoň nevěděl. 

Vždycky jsem proto ze třídy vyletěl mezi prvními, abych byl v jídelně co nejdříve, a mohl si sednou k ještě neobsazenému stolu, a tím pádem se vyhnout té trapné situaci. Bohužel dnes jsem se zdržel, a tak teď stojím s talířem plným něčeho, co vypadá jako smažená ryba, na ulepeným tácu a snažím se stát neviditelným, když procházím mezi obsazenými stoly a držitelé těch míst na mě vrhají pohledy. Některé z nich jsou typu: hlavně ať si sem nesedne, jiné typu: prosím jdi dál, a další jsou ty nejhorší, to jsou tyhle: Tak na to ani nemysli! S magorama nesedíme! 

Jo, je to holt těžkej život. 

Doufal jsem, že přijdu na způsob, jak se tomuhle vyhnout. Teď se mi chtělo umřít víc než kdy jindy... Snažil jsem si jich nevšímat a pokračoval jsem v hledání volného místa. Zaplavila mě vlna úlevy, když jsem pohledem našel Noru, jak sedí u skoro prázdného stolu. Říct, že jsem se k ní vrhnul bylo slabé slovo. Div mi všechno nevyskákalo z tácu, když jsem se u ní zastavil. 

„Čau," řekl jsem a shodil tašku na zem. 

„Ehm... co si jako myslíš, že děláš?" Nora vyklenula jedno obočí. Nadzvedl jsem tác a tím jí snad dal dostatečnou odpověď. „No tady sedět nebudeš. Ty místa nejsou volná, za chvíli přijdou..." a teď začala vyjmenovávat své spolužáky.

„Noro, prosím. Já nemám kde sedět," snažil jsem se jí přesvědčit a do mého hlasu se už muselo promítnout zoufalství. Vážně jsem nechtěl jít pryč. 

Nora si povzdechla. „Hele promiň, ale fakt to nejde. A teď se ztrať!" hodila po mě výhružný pohled a mně nezbylo nic jiného než sebrat batoh ze země, vzít si tác a jít dál. Není nad to, když ti vlastní sourozenec nehodí záchranné lano. Jistě nechtěla, aby ji nějaký z jejich spolužáků viděl se se mnou bavit. Jako by snad celá škola nevěděla, že jsme sourozenci...

Nakonec jsem vstal a za doprovodu pohledů poníženě opustil jídelnu. Řeknu ti jen jedno... nebylo to poprvé, co jsem se najedl na chodbě, na zemi a sám.