Trudný život Timothyho Hooda

11.

Čtvrtek

Hodina výtvarné a kreativní výchovy... kdo by čekal, že něco takového na střední ještě funguje? Asi si říkáš, co tu dělám, když mi kreslení vlastně nic neříká. No, k tomu můžu říct jen jedno... myslím, že to byla lepší volba než hudebka.

Paní Laytonová nám dnes zadala, že máme nakreslit, jak vidíme dnešní svět a společnost. Nejspíš v nás chtěla probrat naše filozofické já, které tak dlouho dřímalo. A já se fakt snažil. Jenže to skončilo tak, že jsem celou hodinu zíral jen na bílý papír přede mnou a žádná vize ke mně nepřicházela. Naopak lidi kolem mě začali okamžitě něco kreslit.

Potom co zazvonilo na konec hodiny, musel jsem rychle něco načmárat, protože aspoň něco učitelka brala. Prázdný papír by byl okamžitě za pět (nečekaně). Když tedy ostatní šli ke katedře odevzdávat svoje dokonalé výtvory, přidal jsem se k nim s listem, na kterém byla jen černá kostrbatá čára od levého horního rohu do pravého dolního. V té řadě už jsem si připravoval obhajobu mého „velkolepého díla".

„Pane Hoode," promluvila učitelka, když jsem svůj papír pokládal na její stůl, „můžete mi laskavě vysvětlit, co má tohle znamenat?"

„Jistě... moje dílo zachycuje trhlinu ve společnosti, která je způsobená..." snažil jsem se vysvětlit, ale pod jejím vážným pohledem mi to moc nešlo. „Teda, můžou za ni sociální sítě a... internet celkově." Tak a teď to buď vezme a nebo můj „majstrštyk" bude hodnocený jako nedostatečný.

Paní Laytonová svůj pohled stočila na papír. Studovala záhyby čáry a hodnotila je. „Dobrá, pane Hoode. Za čtyři, můžete jít." A já jsem sám sobě musel pogratuloval, když jsem třídu opustil.

Chodba byla jako obvykle přeplněná studenty a já se snažil protlačit ke svojí skříňce. A když se dav na malou chvíli rozestoupil, uviděl jsem Mayu. Přes svoje (zřejmě) obvyklé oblečení v punk-rockovém stylu měla oblečený bílý laboratorní plášť, který mi k ní tak nějak vůbec neseděl.

Najednou se její oči zvedly a ona si mě všimla. Zvedla ruku a zamávala mi. Jen trochu překvapeně jsem zvedl i já ruku na pozdrav a pak už viděl, jak se Maya prodírá mým směrem a jak přitom taky odstrkuje nějakého studenta, který se jí připletl do cesty.

„Pitomí prváci," řekla, když už stála přede mnou. „Všude se pletou."

Potlačil jsem úsměv. „Taky tě zdravím."

„Cože? Jo, jasně... čau."

A pak se mezi námi rozhostilo trapné ticho. Nejspíš jsem měl něco říct. Ale co? Ty idiote, co třeba: jak se máš? zakřičelo na mě moje podvědomí. Jenomže to mi přišlo docela ubohý.

„Biologie nebo chemie?" vypadlo ze mě nakonec. Maya se na mě nechápavě podívala a já ukázal na její bílý laboratorní plášť.

„Biochemie, kamaráde," odpověděla a podle jejího výrazu jsem pochopil, že se na tu hodinu absolutně netěší. A já nevím co mě překvapilo víc, jestli to, že chodí na biochemii, nebo to, že mě nazvala kamarádem.

„Aha, tak si to užij," řekl jsem a mínil se rozejít ke skříňce. Maya mě ale zastavila.

„Počkej," začala, „co děláš zítra večer?"

A mě ta otázka tak překvapila, že jsem na ni zůstal jen tupě zírat. „Cože? Proč?" dokázal jsem jen říct.

Dočkal jsem se Mayiného obvyklého protočení očí. „Ježiši, proč myslíš? Ty seš fakt pako." potřásla nade mnou hlavou. „Tak máš nějaký plány, nebo ne?"