Trudný život Timothyho Hooda

3.

Odpolední paprsky slunce se mi opíraly o tvář, když jsem vyšel ze školní budovy a pomalu se loudal na zastávku. Autobus měl jet stejně až za čtvrt hodiny, tak proč spěchat?

Přede mnou šel dav studentů, někteří i z mojí třídy. Doufal jsem, že se nikdo z nich neotočí, protože jsem opravdu nepotřeboval slyšet zas nějaké jejich narážky a nebo, což by bylo snad ještě horší, muset se zapojit do jakéhokoliv nuceného rozhovoru. Proto jsem ještě víc zpomalil.

Ze školy k zastávce to může být tak kolem 50 metrů, což je chvilka. Za zastávkou je parkoviště pro studenty. Samozřejmě je přeplněné, protože skoro každý má řidičák. Teda kromě mě. Neříkám, že bych ho nutně musel mít, ale aspoň bych nemusel jezdit autobusem s těmi sportovci ze školních týmů a s jejich nálepkami – tím myslím ten nespočet holek, co se na ně lepí. Bohužel řidičák nepřichází v úvahu, sám už víš proč. No jo můžu si za to sám...

Na zastávce je zase spousta lidí. Celá lavička je jimi samozřejmě obsazená a tak (vlastně jako vždy) stojím opodál. Nálepky sedí sportovcům na klínech a ti, co nesedí se opírají každý o někoho. Jediné, o čem se baví je to, na jakou párty půjdou po škole a kdo toho dokáže vypít víc. Jejich konverzace jsou v podstatě jen o tom dokázat, kdo z nich má větší ego.

Ze zamyšlení mě vytrhne hlasité skučení pneumatik a mně je hned jasné, kdo to je. Z parkoviště vyjela černá dodávka s červeným nasprejovaným nápisem. To Scott přijel pro Noru. Divím se, že mu ještě nevzali řidičák, protože řídil jak totální blázen. Než bys to postřehl, tak byla dodávka zase pryč. Scott Noru vyzvedával skoro pořád, ale aby někdy vzal i mě, tak to ho nikdy nenapadlo. Vím, že se se Scottem nemusíme (spíš já ho nemusím), ale určitě bych to zohlednil při možné změně názoru, kdyby mě čas od času odvezl.

Každopádně zanedlouho přijel autobus. Všichni ze zastávky se okamžitě začali hrnout dovnitř, takže jsem se ani nepokoušel zařadit a spíš jsem si počkal, až se tam všichni narvou. 

Dneska jsem měl fakt smůlu. Sedadla v přední části autobusu byla totiž už obsazená. Nikdy si nesedám dozadu, protože tam právě mívají místa ti lidé, se kterýma nemám a ani nechci mít nic společného. Stačí mi, že je vždy slyším přes celý autobus a to můžu sedět hned za řidičem.

Procházel jsem tou úzkou autobusovou uličkou s očima mířenýma jen před sebe. Pohledem jsem pak zavadil o volné místo a hbitě jsem se na něj sesunul, až to mohlo vypadat komicky.

Řidič už nastartoval motor, když dovnitř ještě vběhla jedna dívka. K řidičovi jen omluvně pokrčila rameny a pak se podívala přes celý autobus. Fialový pramen v černých krátkých vlasech si zastrčila za ucho a ve svých těžkých botách se vydala úzkou autobusovou uličkou.

„Nezdržuj!" okřikl ji jeden kluk, sedící v předu, protože dokud každý neseděl, autobus se podle pravidel, nemohl rozjet.

Ta holka jen zvedla ruku se vztyčeným prostředníčkem, aniž by se ohlédla, jestli se ten kluk dívá. Díval se, a celý autobus se díval s ním.

Pak už se sesunula na jedno volné místo, kterého jsem si předtím nevšiml, nasadila si sluchátka a pohledů, které se na ni upíraly, si vůbec nevšímala.

Autobus konečně vyjel a já se zahleděl na město za sklem. Od místa, kde vystupuji, jsou to 4 zastávky. Nejdřív se jde od té „lepší čtvrti" kde bydlí samí bohatí lidé až na předměstí, kde bydlím já.

To mě donutilo pustit se do filozofických úvah o rozdílu mezi společenskými třídami, které mě zabavili po celou cestu autobusem.

*

„Jsem doma," zavolal jsem na mámu, když jsem konečně dorazil. Asi ale ještě nebyla doma, protože se neozvala a tak jsem šel nahoru do pokoje. Batoh jsem hodil do rohu místnosti, skopl jsem boty a svalil se na postel. Ani jsem si neuvědomil, že jsem byl tak vyčerpaný. Rukávem jsem si překryl oči a uvolnil se. Ty dny ve škole mi dávají docela zabrat, a to bylo teprve pondělí.

Můj odpočinek, ale neměl dlouhého trvání.

„Čus," prohodila Nora a vpadla mi do pokoje.

Otevřel jsem oči a podíval se na ni. „Jo jasně, nemusíš klepat, klidně pojď dál!" vyčetl jsem jí.

Nora nad tím jen protočila oči a nic si z toho nedělala. To kdybych já k ní takhle vpadl, to by byl zas problém...

„Jdi pryč, Noro. Teď na tebe fakt nemám náladu," posadil jsem se na postel a odhrnul si vlasy z čela.

„Ale prosím tě, zas nepřeháněj," řekla a hodila sebou na mojí postel. Vážně jsem ji teď vůbec nechtěl vidět, a hlavně potom, co mě potopila tam v jídelně. Když za mnou Nora přijde, tak rozhodně ne proto, že by chtěla strávit čas se svým bratříčkem.

„Tak co potřebuješ?" zeptal jsem se jí rezignovaně.

Nejdřív se tvářila udiveně, jako by nečekala, že mi je jasné, že po mně něco chce, ale pod mým pohledem tak už to vyklop s tou přetvářkou skončila.

„No fajn, tak prostě dneska jdeme se Scottem k Phillovi, takže to prostě neříkej mámě," podívala se na mě prosebně.

„Mám takovej pocit, že ti to máma zakázala," přimhouřil jsem na ni podezíravě oči.

„Panebože, když jí to nevyžvaníš, tak se to nedozví. Že jí to neřekneš? Prosím!" Nejspíš se to snažila říct, co nejvíc mile, jak jen dokázala. Ten pokus oceňuji, ale moc se jí to nepovedlo. A teď nevím, jestli to bylo tím, že jsem prostě od narození tak obětavý člověk nebo už jsem chtěl mít od Nory pokoj, protože jsem souhlasil. „Fajn, neřeknu jí to. Jen počítej s tím, že si to někdy vyberu."

Nora nejdřív znejistila, protože si nejspíš nebyla jistá, co tím myslím, ale nakonec to nechala plavat. „Seš skvělej! Díky moc," řekla a protože dostala to, co chtěla, odešla pryč.