Trudný život Timothyho Hooda

8.

Obloha byla ocelově šedá a zdálo se, že každou chvíli začne pršet. Jako by to, že je pondělí nebylo už takhle dost hrozné.

Proto jsem si přes sebe ještě hodil bundu a vyšel na autobus. Před naším domem stála otlučená dodávka a z ní vystupoval Scott. Co ten tady dělá? Prolítlo mi hlavou. Už tak špatná nálada se mi pohledem na něj ještě znásobila. Rád bych se zachoval jako drsnej bratr a řekl mu něco jako: Hej! Už mojí sestru neotravuj. Radši se odsud kliď nebo uvidíš!

Jenže na to jsem odvahu fakt neměl. Ale zajímalo by mě, co by mi na to řekl. Pravděpodobně by se mi jen vysmál. Ode mě by to znělo jistě směšně.

Ale i tak jsem mu něco říct chtěl. Napadalo mě hodně věcí, především hodně nepěkných věcí, jenže jsem k tomu ani nedostal příležitost.

Kolem mě se prohnala Nora jako vichřice a pak už jsem jen viděl, jak ji Scott drží v náruči. Políbili se a objali. A já nedokázal pochopit, proč se k němu Nora vrátila.

Než autobus přijel ke škole, tak se rozpršelo. Nebe se zatmělo ještě víc a než se všichni nacpali do vchodových dveří školy, zmokl jsem.

Do skříňky jsem narval mokrou bundu a aspoň trochu si vyždímal vlasy, ze kterých voda odkapávala po celé chodbě. Nesnáším déšť, snadno mi totiž dokáže ovlivnit náladu a to jsem opravdu nepotřeboval. Antidepresiva mi už nepomáhala tolik, jako tomu bylo kdysi a to, že bylo venku takhle hnusně, mi k dobré náladě rozhodně nepřispívalo. Nejraději bych jel domů, ale nemohl jsem si to dovolit. Už takhle jsem měl hodně zameškáno. A máma by navíc zas vyšilovala...

Pondělí a první hodina matika. Někdo mě nejspíš chce srazit až na dno. S povzdechem jsem si sedl na své místo. Ve třídě byl strašný hluk a podle všeho se všichni dobře bavili. Tak proč ne já?

Matiku jsem prospal. Jinak to snad ani nešlo. Ale vzbudil jsem se snad ještě s horší náladou. Možná bych měl opravdu jít domů, pomyslel jsem si. Jenže jsem věděl, že nemůžu. Vydržím to! Musím.

Další hodina byla biologie. Nebo to byla fyzika? Nevím... nedokázal jsem se soustředit. A takhle to bylo i po další hodiny.

Rozhodně ale vím, že před volnou hodinou byla chemie, protože skřípavý hlas té učitelky by probudil i mrtvého. Byla to stará paní a kdo neměl rád chemii, byl pro ni nepřítelem číslo 1. To platilo bohužel i pro mě.

Zatím co probíhala chemie, venku bylo pořád temno a kapky deště vytrvale narážely do okna, vedle kterého jsem seděl. Učitelka navíc rozsvítila a to umělé světlo ze zářivek mě nepříjemně bodalo do rozespalých očí.

Co jsem tak pobral, tak dnes mluvila o neutralizačních křivkách. Neměl jsem ale sílu jí věnovat pozornost.

Ke konci hodiny vždycky vytáhla dva nebo tři chudáky, kteří museli k tabuli. Zpětně mě napadá, že jsem mohl počítat s tím, že dneska jedním z nich budu já. Dnešek mi opravdu nepřál.

„Pane Hoode, mohl byste předstoupit před tabuli, prosím?" začala, jako bych snad měl na vybranou.

Těžce jsem vydechl a vstal. Oči všech se na mě upřely, protože jsem byl nyní tím nejzajímavějším objektem, který tato hodina nabízela. Když jsem do ruky bral křídu, ruce se mi třásly. Cítil jsem při tom, jak se mi pohledy všech zabodávají do zad.

„Tak nám prosím spočítejte kolik gramů hydroxidu sodného budeme potřebovat k přípravě 100 mililitrů jeho 20% roztoku, když znáte hustotu, která je... ," řekla nějaké číslo, které jsem hned zapomněl. Nevnímal jsem. Jediné, na co jsem dokázal myslet bylo to, jestli se mi dýchá tak těžce a ruce se mi třesou tak moc, jenom kvůli tomu, že stojím před celou třídou, a nebo je to další předzvěst panického záchvatu. Určitě je to jen tréma. Nebo ne? Nebo ne?!