Trudný život Timothyho Hooda

Prolog

Někde jsem slyšel, že život je jen krásný sen a smrt je probuzení. Jestli je to pravda, tak co je potom po smrti? Moje máma by mi na to odpověděla, že buď nebe nebo peklo. Já ale nevěřím, že by to bylo takhle jednoduché.

Za svých šestnáct let jsem už stačil filozofovat o různých věcech, ale tahle myšlenka se ke mně pořád vrací. Možná že to byl i jeden z důvodů, proč jsem udělal to, co jsem udělal. Nebo se o to aspoň pokusil... Nechci říct, že je to ubohý, ale když se ti nepovede ani ta jediná věc, tak to možná už o něčem vypovídá.

Zahanbeně proto přiznávám, že já, Timothy William Hood, nedokážu ani nic tak pitomého, jako spáchat sebevraždu. Což je trochu problém, vzhledem k tomu, že sebevražda je ze své podstaty něco, co člověk musí provést sám. 

Taky přiznávám, že bych to rád vzal zpátky. Můj život se totiž od toho osudného dne převrátil celý naruby. Dostal jsem nová jména. Neprosil jsem se o ně, ale i tak jsem je dostal – cvok, magor, blázen... tak mě zná celé město Port Angeles. Zajímalo by mě, kolik lidí ještě ví, že se vlastně jmenuju Timothy. Myslím, že jich moc nezbylo.

Nechci se tady litovat, spíš se chci ospravedlnit. Většina lidí mě odsoudila hned, bez soudu. Nedali mi ani šanci. Doufám proto, že ty, čtenáři, budeš jiný.

To, že trpím panickými ataky, bych nikomu nejradši neříkal, jenže prý pomáhá, když se o tom někomu svěřím. K tomu jsem si vybral tebe.

Panickou poruchou trpí 10 – 15 % populace a riziko možné sebevraždy je na 7 %. Tak to aspoň uvádějí letáky, které leží v ordinaci mého psychologa. Kdo ví, jestli je to pravda?

Mít záchvaty paniky to není ten největší problém. Nejhorší je fakt, že nikdy nevím, kdy k nim dojde. Přicházejí zničehonic a neohlášeně. Člověk pak žije v neustálém napětí a říká si: tak kdy to bude?

Když jsem tedy chtěl, aby to konečně skončilo, bylo to opravdu tak špatné? Já vím, že je to ta nejsobečtější věc, co člověk může udělat. A vím, že na tom není nic hezkého, ale ta vidina konce, byla tak nějak osvobozující. Konečně bych se tak dozvěděl, co se s člověkem po smrti stane. Přišel bych do nebe, jak by si přála máma? Nebo bych skončil v pekle, kde si za rouhání očividně zasloužím být? A co když existuje reinkarnace a moje vědomí přejde do něčeho jiného? Nebo snad po smrti není nic a čeká mě jen to, že se časem obrátím v prach a moje atomy pak pohltí vesmír? Kdo ví? Ptám se tě proto, nelákalo by tě to zjistit?

Dobře, promiň... chápu, že zvědavost a duše filozofa, moje činy omluvit nemůže. To mi ostatně řekla i moje máma. Má v tom pravdu (vlastně jako v hodně věcech). Nejsem si ale jistý, jestli má pravdu i s tím, že se mám modlit za odpuštění, které mi pak bude dáno. Ano... jak sis asi už domyslel, moje máma je věřící. Ne tak moc, aby u nás doma musel na každé zdi viset krucifix a zarámované obrázky Ježíše Krista, ale ne dost málo na to, abychom nemuseli každou neděli (a samozřejmě v každý křesťanský svátek) chodit do kostela. Máma mi taky pořád opakuje, že mě tehdy zachránila sama Boží prozřetelnost. Nehádám se s ní.

Už to bude půl roku od toho mého „incidentu", a jak jsem na začátku říkal, že se mi od té chvíle změnil život, tak s ním se změnila i moje matka. Nebo aspoň ten pohled v jejích očích je jiný. Třeba když přijdu později, než bych měl, a ona o tom předem neví. Ten pohled ti řekne všechno. Je v něm strach. A i když se to snaží skrývat sebevíc, já to vždycky poznám. Nemůžu se jí ale divit, vždyť jsem jí málem sebral syna. Hádám, že bude potřebovat prostě víc času. Rozhodně víc než moje o tři roky starší sestra Nora, která se zdá být v pořádku. Abych ti to přiblížil, s Norou jsme nikdy moc nevycházeli. Nemáme toho zrovna moc společného. Ona je ta oblíbená, krásná a společenská. Přesný opak mě. Zřejmě neplatí vždycky tvrzení, že druhé dítě se povede líp. Nebo jsem možná jen výjimka, která toto pravidlo potvrzuje.

Tohle můžeš brát jako úvod do mojí rodiny – máma, sestra a já. Jen my tři. Tátu jsem naposledy viděl, když mi byly čtyři. S mámou se strašně hádali a on se odstěhoval, vlastně ani nevím kam. Už si nedokážu vybavit, jak vypadal nebo jak zněl jeho hlas. Máma o něm nikdy nemluví. Ne že by na tom nějak záleželo. Už jsem si zvykl. K tomu, aby mi to bylo tak nějak jedno, mi nejspíš pomáhají předepsaná antidepresiva. Přijde mi, že psychiatři jimi léčí snad všechno. Abych jim ale úplně nekřivdil, co víc by měli dělat? Co víc by mohli udělat? Moc toho zřejmě není. Nejsou tady od toho, aby nás vzchopili. Mají nám jen trochu pomoct, vzchopit se musíme sami. A to mám taky v plánu.

Dostal jsem druhou šanci.