Trudný život Timothyho Hooda

16.

Tenhle týden se táhl neskutečně pomalu a aby toho nebylo málo, začalo se výrazně ochlazovat.

Zrovna jsem seděl nad miskou cereálií, když začalo pršet. Kapky deště začaly narážet na okno přede mnou a rušily mě tak u snídaně. Ráno jak s tvořené k tomu jít do školy...

„Vždyť pršet nemělo!" zvolala máma a vyhlédla z okna. Na čele se jí objevila malá vráska od toho, jak se zamračila.

„Hádám, že se půjdeš převléct," řekl jsem a podíval se na šaty, co měla na sobě. Věděl jsem, že ji to dopálilo, protože ty šaty měla nově koupené a nejspíš jako každá žena si je chtěla hned při první příležitosti vzít.

Hodila po mě přísný pohled a pak se odešla nahoru přestrojit.

Dojedl jsem cereálie a prázdnou misku dal do dřezu. Zničehonic se ozval domovní zvonek. Kdo může takhle ráno něco chtít? prolítlo mi hlavou.

Chvíli jsem zůstal stát v kuchyni a doufal, že dolů seběhne máma nebo Nora, aby šly ty dveře otevřít, ale to se nestalo. Takže jsem se s hlubokým nádechem odhodlal to udělat a došel ke dveřím sám.

Když jsem bral za kliku, napadlo mě, že by to mohla být třeba Maya, ale po otevření dveří jsem na verandě spatřil nějakého muže.

Zvedl ke mně pohled a jeho oči se doširoka otevřely. Od deště měl mokré vlasy a i koženou bundu, kterou měl na sobě. Nikdy předtím jsem ho v Port Angeles neviděl a přesto mi přišel jaksi povědomý.

„Přejete si?" zeptal jsem se trochu nejistě, protože mě ten jeho upřený pohled znervózňoval. Na moment to vypadalo, že něco řekne, ale ústa otevřel jen naprázdno.

Byl vysoký a mohlo mu být tak kolem čtyřiceti. Tváře měl porostlé asi týdenním strništěm a jeho oči byly tak moc tmavé až to působilo děsivě.

Za ním na ulici stál podle všeho jeho pick-up a mě napadlo, jestli tenhle člověk není ten rozbilo-se-mi-auto,-můžu-si-od-vás-zavolat typ vraha.

„Ehm... pane?" Tohle bylo vážně divný. Bojoval jsem s nutkáním ty dveře zavřít a utéct od nich pryč.

Muž dvakrát rychle zamrkal a vypadalo to, že už snad přišel k sobě. „Býval jsi menší," řekl nakonec a jeden koutek se mu zvedl v poloviční úsměv.

Trhl jsem sebou. Ten jeho hlas jsem už kdysi slyšel. Jenže kdy? A kde? Zůstal jsem na něj zaraženě zírat. Myšlenky se mi rozběhly tak rychle, že jsem je všechny nestačil stíhat.

Najednou jsem zaslechl, jak někdo sbíhá schody a pak už jsem slyšel mámin hlas: „Jdi od těch dveří, Timothy!" Otočil jsem se na ni a uviděl, jak ke mně skoro až běží a na tváři přitom má zděšený výraz. Nechápal jsem proč. Odstrčila mě ode dveří a ty pak okamžitě zabouchla, opřela se o ně a zhluboka oddechovala.

„Mami, kdo to je?" Bál jsem se zeptat, ještě víc jsem se ale bál odpovědi. Máma se na mě podívala a její oči vypadaly tak nějak divoce. Ještě jednou zhluboka vydechla, pak promluvila: „Zlato, jdi do svého pokoje. Prosím," řekla to tak nesmlouvavě a příliš přísně na to, abych jí jakkoliv odporoval. Jen chvíli jsem na ni ještě zůstal hledět a pak jsem se s nepříjemným pocitem vydal chodbou pryč. Do pokoje jsem ale nešel, místo toho jsem zůstal sedět na schodech, schovaný za stěnou.

Čekal jsem a poslouchal. Asi minut se nic nedělo, pak jsem ale slyšel, jak máma otevřela dveře.

„Sluší ti to, Joyce." Hlas toho muže zněl jakoby nejistě, jméno mojí mámy ale vyslovil s takovou důvěrností, že nebylo pochyb o tom, že to v minulosti dělal často.

„Co tu chceš?" Z mámina tónu šlo jasně vyčíst, jak moc je rozlícená.

„Já... chtěl jsem vás vidět," řekl ten muž tak, jako by to mělo být snad jasné.

Máma se zasmála, ale nebyla v tom žádná známka po pobavení. „Aha. No, já myslím, že to už stačilo. Měj se, Wille!" Se zaskřípáním dveří jsem vyhlédl zpoza zdi a viděl, jak máma znovu přirážela dveře, jenže ten muž- teď už Will- je rukou zastavil.

„Joy, prosím, já potřebuju-"

„To, co potřebuješ, nebo nepotřebuješ, je mi úplně jedno. Řekni mi jeden jediný důvod, proč by mě to mělo zajímat?" Máma na něj křičela tak, jak jsem ji ještě nikdy křičet neslyšel. Najednou ale hlas ztišila: „Když jsem něco potřebovala já, když jsem potřebovala tebe, tak ti to bylo úplně ukradený!" Will k mámě jedním rychlým krokem přistoupil a chytil ji za ruce. Ona strnula. 

„To není pravda," ohradil se, „nebylo mi to ukradený, to moc dobře víš."

Máma nejspíš potlačila vzlyk. „Wille, pusť mě." Její hlas byl teď už tak slabý, že se spíš jednalo o šepot.

„Je to opravdu to, co chceš?" I on svůj hlas ztišil. Chvíli jen zůstali hledět na svoje spojené ruce, pak máma mírně přikývla. Ještě na moment podržel její ruce ve svých a nakonec je pustil.

Potom oba mlčeli tak dlouho, až jsem si myslel, že už nepromluví.

„Víš... chyběli jste mi, ty, Nora a Tim." Při zaslechnutí svého jména jsem sebou nevědomky škubl.

„Překvapuje mě, že sis vzpomněl, že nějaké děti vůbec máš," řekla máma a já snad i přestal dýchat.

„Cože?!" Vůbec jsem to nezamýšlel vykřiknout nahlas, ale stalo se. Slyšel jsi to taky?

Oba se na mě podívali a mně podklouzla noha a ze schodů jsem se skutálel do chodby. To, že jsem si narazil loket, a bůhví co dalšího, jsem vůbec nebral na vědomí, protože to nebylo podstatné.

Máma se ke mně hned rozběhla, ale na její otázku, jestli jsem si neublížil, jsem nijak nereagoval. Díval jsem se za ni, na Willa, na toho muže, který je mým otcem.

„Time, jsi v pořádku?" Máma se mnou zatřásla. Pohled jsem stočil k ní, ale neodpověděl jsem jí. Byl jsem v pořádku? Ne, určitě nebyl.

„Musím do školy," vypadlo ze mě otupěle. Bezmyšlenkovitě jsem se zvedl, vzal bundu z věšáku a rychle z baráku vypadl zadním vchodem, nedbaje přitom na to, co za mnou máma volala.

Venku pořád pršelo, ale mě to bylo úplně jedno. Přes hlavu jsem si přetáhl kapuci, a protože mi už stejně ujel autobus, sebral jsem svoje kolo, nasedl na něj a rozjel se.

Myslel jsem jen na to, že se musím dostat do školy, ostatní myšlenky jsem se snažil potlačit jak nejvíc to jen šlo. Jinak bych se totiž zbláznil.