Trudný život Timothyho Hooda

22.

 „...A pak řekl, že od nich odešel a vrátil se do států. Chápeš to? Já teda vůbec ne." Vyprávěl jsem Maye, co se událo v neděli. Zrovna jsem balancoval na stoličce ve svém pokoji a z horní poličky vytahoval knihu, kterou Maya údajně potřebovala půjčit do školy. Co na tom bylo pravdy mě nenapadalo se ptát, protože ve skrytu duše jsem byl rád, že přišla.

Když jsem knihu držel v ruce, seskočil jsem ze stoličky a podal ji Maye, která ji hned nacpala do tašky, co měla přes rameno.

„Je nějakej záhadnej, co?" reagovala na to, co jsem před chvílí řekl. „Mohl to být třeba voják. Uvažuj, existují jen dva důvody, proč chlapy odcházejí od rodin. Tohle je ten první a navíc by pak dávalo smysl, že byl mimo státy."

„Voják?" zopakoval jsem skepticky.

„Jo," přikývla Maya a dál rozvíjela svojí teorii. „Třeba byl u nějaký speciálně tajný jednotky. Víš, od takových se jen těžko odchází."

Udiveně jsem nadzvedl obočí. „Jak něco takovýho můžeš vědět?"

Maya jen pokrčila rameny. „Ráda koukám na válečný filmy... to je snad trestný?" Nevěřícně jsem potřásl hlavou, ale nechal to bez komentáře. I tak jsem si Willa jako nějakého vojáka ze „speciálně tajný jednotky" nedokázal představit.

„A co je teda ten druhej důvod?" zeptal jsem se a podíval se na Mayu, která seděla na desce mého stolu a mírně pohupovala nohama v těžkých botách.

„No," řekla a mírně sebou trhla, „přece ženská."

Tak nějak jsem čekal, že to řekne. I mě samotného už to napadlo. A i když se mi představa Willa jako vojáka, který hrdinsky slouží své zemi, líbila daleko víc, věděl jsem, že ten druhý důvod byl přece jenom reálnější. Vždyť se stačilo na něj podívat. Nevypadal jako voják, nechodil tak a pochybuju, že by se někdo z armády oblékal jako on. Will vypadal jako někdo, kdo jen tak projíždí státy křížem krážem, aniž by věděl, kam má vlastně namířeno, spí v motelech na krajích cest a každé ráno snídá v bistrech smažená vajíčka s překapávanou kávou.

„Hm... asi máš pravdu. Nejspíš odjel do Venezuely a našel si tam nějakou hispánku jménem Juanita, se kterou má minimálně další dvě děti. To by k němu tak sedělo." Ani jsem si neuvědomil, že pevně svírám ruce v pěst, dokud se mi nehty bolestně nezaryly do kůže.

Maya si mého napětí musela všimnout, protože seskočila ze stolu a postavila se přede mně. „Nesmíš si to tolik brát," začala mírně. „Jestli ti to pomůže, tak můj táta taky mámu podváděl."

Svůj údiv jsem nedovedl skrýt. „Tvůj táta?"

Maya přikývla. „Svět je celkem postavenej na hlavu, co?" řekla s takovým zvláštně nezúčastněným tónem, jako bychom tu vůbec nemluvili o jejím zesnulém otci.

*

Maya už byla na odchodu a tak jsem ji šel vyprovodit před dům. Slunce se začalo přibližovalo k obzoru, ale i přesto bylo pořád teplo.

„Děkuju za tu knihu." Maya poklepala na tašku, co se jí teď houpala u boku.

„Nemáš zač," odpověděl jsem klasickou frází a nepřítomně začal okopávat obrubník.

„Hej," Maya mi položila ruku na rameno a to mě donutilo k ní vzhlédnout. „To s tím tátou pusť z hlavy. Vždyť jsou to všechno jen domněnky."

Měla pravdu. Byly to jen domněnky, ale i tak jsem se nemohl zbavit dojmu, že opravdu odešel kvůli jiné ženě. Když už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ozvalo se zaúpění pneumatik a zpoza rohu se vyřítila černá otlučená dodávka. Tak to je tedy překvapení!

„Možná bys měla trochu ustoupit," prohodil jsem směrem k Maye a sám o krok ustoupil. Ona se na mě podívala, pak zpět na přibližujíce se auto a potom uskočila stranou.

„Ty toho člověka znáš?" zeptala se udiveně, když dodávka prudce zastavila kousek od nás.

S povzdechem jsem řekl: „Jo, bohužel." A pak se díval, jak se dveře auta otevírají a Scott vystupuje na chodník. Vážně skvělý načasování...

„Čáu, Time!" zvolal zvesela Scott a dvěma kroky si to k nám namířil.

„Nazdar," pozdravil jsem ho tak jako obvykle a sledoval jak se zhoupl na patách. Scott pak pohledem sjel k Maye a zatvářil se překvapeně.

„Ale! Koho to tu máme?" zářivě se usmál a s významně nadzvednutým obočím se pohledem vrátil ke mně.

„Ahoj, já jsem Maya." Automaticky k němu natáhla ruku.

„Rád tě poznávám. Já jsem Scott a tady Tim je něco jako můj malej brácha." Rozcuchal mi vlasy a já se fakt snažil, abych neprotočil oči a nerozkřičel se: Cože?! „A super triko, mimochodem."

Maya sklonila hlavu a podívala se na své tričko, jako by zapomněla, co má na sobě. „Neříkej, že posloucháš Ramones!" Koukala na Scotta nevěřícně a v očích jí zajiskřilo.

„Jistěže! Typovala bys mě snad na něco jako Pet Shop Boys?" řekl a na to se oba rozesmáli. A já vedle nich jen tak stál a nic z toho nechápal. 

Odkašlal jsem si, abych získal jejich pozornost. „Ehm... co tu vlastně děláš, Scotte?"

„Přijel jsem pro Noru a... Hele tamhle je!" Všichni jsme se otočili a sledovali, jak vyšla z domu a mířila k nám. Ani jsem nevěděl, že byla celou tu dobu doma.

„Čau, zlato," oslovil ji Scott, když k němu došla. Políbil ji a pak se široce usmál.

„Co se tu děje?" Chtěla hned vědět.

„Zrovna se tu seznamuju s Timovou kamarádkou. Tohle je Maya."

„Tak kamarádka, jo?" Nora si založila ruce na hrudi a opřela se o Scotta. Prosím, Noro, neztrapni mě!

„Jo," přisvědčila Maya a sestřina významného tónu si nevšímala.

„Nevzpomínám si, že by se o tobě někdy zmínil," pokračovala Nora a Mayu si měřila zkoumavým pohledem.

„O tobě taky nijak zvlášť nemluví." Maya pokrčila rameny. „Teda... on celkově moc nemluví."

Dlouze se jedna na druhou zahleděly a pak se obě usmály až děsivě podobným křivým úsměvem. A já na ně dokázal jen šokovaně civět. 

Nora pak strčila do Scotta, který se zahleděl někam do dálky. „Nepojedeme už?"

„Jo, jasně," řekl Scott a radostně ji objal kolem ramen. Než se ale rozešli, Scott sebou mírně trhl v náhlém uvědomění. „Hele, děcka, nechcete jen s námi?" My „děcka" a Nora jsme se na něj zůstali hledět.

„Kam?" zeptal jsem se podezíravě a pomyslel si, že dnešek snad nemůže být divnější.

„No, jeden týpek pořádá malej mejdan. Pojďte!"

S Norou jsme si vyměnili vědoucí pohledy. „Myslím, že to není dobrej nápad..." začala Nora.

„Jo, souhlasím," přitakal jsem. „ Víš, ono-"

„Samý kecy! Vždyť bude legrace. Maya chce jet, že jo?" Scott na ni začal spiklenecky mrkl.

„Já to beru!" Ta se široce usmála a otočila se na mě. „Co ty?"

Teď už zřejmě nešlo couvnout. Zatracení extroverti!  V duchu jsem se plácl do čela, a protože mi stejně nic jiného nezbývalo, řekl jsem: „Fajn."

Nora na mě nevěřícně hleděla a snad doufala, že si dělám srandu. Když ale pochopila, že to myslím vážně, rezignovaně rozhodila rukama. „Fajn," zopakovala, co jsem před chvílí řekl. „Tak už pojďte!"