Trudný život Timothyho Hooda

18.

 Menší novinka...

Jsem po škole.

Asi se teď ptáš, jak k tomu došlo. No, zkráceně řečeno, jsme s Mayou v té úklidové komoře zůstali déle, než jsme očividně měli a uklizečce se toho zřejmě moc vysvětlit nedá.

Učebna pro poškoláky byla ještě ošklivější než učebny normální. Míst bylo obsazeno jen několik. Dohromady nás tu sedělo 7 a všichni jsme čekali na příchod učitele, který tohle dozorování dostane nejspíš jako trest.

Nervózně jsem bubnoval prsty o hranu lavice a podíval se na lidi kolem. Už od pohledu bylo jasné, že tu nejsou poprvé a že jsou to průšviháři každým coulem. Maya mezi ně perfektně zapadala a to mě děsilo asi nejvíc.

„Můžeš toho nechat?" Zrovna na mě promluvila. Seděla v lavici vedle mě a nohy, skřížené v kotnících, měla hozené na její desce. Nechápavě jsem se na ni podíval a ona ukázala na moje neklidné prsty, které nedokázaly trefit jakýkoliv rytmus.

Ruce jsem tedy stáhl a snažil se je udržet v klidu. „Nikdy dřív jsem po škole nebyl," přiznal jsem.

„Tak to by mě nenapadlo," řekla ironicky a nezapomněla přitom protočit oči. Pak dodala: „A už se uklidni. Ber to jen jako hodinu ve škole navíc."

„No tobě se to mluví." Ubránil jsem se tomu, abych teď ty oči neprotočil já.

„Co tím chceš jako říct?" Podezíravě si mě změřila.

„Nic," řekl jsem a vlastně jsem už mohl očekávat, co přijde... Maya mě praštila. Znovu.

„Jestli s tím nepřestaneš, tak budu mít modřiny. To už je dneska po druhý, víš," vyčetl jsem jí.

„Zasloužil sis to a v to ráno taky." Pokrčila rameny a ten podtón lhostejnosti ji z hlasu zmizel.

„Vážně se chceš vracet k tomu, co se stalo ráno?"

„Ne."

Jenže já věděl, že se k tomu vracet chce a já to možná chtěl taky. Dívala se na mě a v jejím pohledu se mísila zvědavost s potřebou porozumět. Než nás našli v té úklidové komoře, neměl jsem čas jí cokoliv vysvětlit. Myslím, že si zasloužila vědět všechno... vždyť byla přímo u toho, když jsem se hroutil. Nikdy jsem sice nechtěl, aby to zjistila nebo aspoň ne takhle, ale teď už to nešlo vzít zpátky.

„Panická porucha, tak se tomu říká," začal jsem a ztišil přitom hlas. „Mám to už od dětství. Já... beru na to prášky a taky chodím k psychologovi, teda ne že bych měl na výběr. Mám to nařízený." Dlouze jsem vydechl. Bylo zvláštní mluvit o tom s někým, kdo není moje rodina nebo doktor. Zároveň na tom bylo taky něco osvobozujícího.

Maya chvíli mlčela, nejspíš o tom všem přemýšlela. Pak promluvila: „Takže proto jsi... ty víš, co." Věnovala mi významný pohled a já pochopil. Přikývl jsem. Jo, proto jsem se chtěl zabít.

Viděl jsem na ní, že se chystala něco říct, ale v tu chvíli se dveře rozletěly a dovnitř vešel učitel. Díky tomu všechny ostatní rozhovory utichly a hodina trestu se začala odpočítávat.

*

Samozřejmě, že když jsme vycházeli ze školy, všechny školní autobusy už dávno odjeli. Nejspíš i to se počítalo jako trest k po škole. Naštěstí už nepršelo, takže na tom bylo aspoň něco pozitivního.

Kolo jsem tlačil před sebou a vedle mě šla Maya, která nepřítomně tahala za popruhy svého batohu a na ruce měla ještě pořád ovázaný můj šátek. Nazpět jsem si o něj neřekl.

Oba jsme se táhli strašně pomalu. Maya kvůli tomu, že tak zřejmě chodila normálně a já proto, že jsem se domů vůbec netěšil.

Dobrou chvíli jsme šli v tichosti, než Maya promluvila. „Takže...." začala a periferně jsem viděl, že se na mě podívala, „tvůj táta se vrátil, jo?" Vlastně jsem už mohl čekat, že s tím začne, protože Maya byla člověk, který se ke všemu stavěla čelem.

„Už to tak bude," odpověděl jsem a řidítka kola přitom sevřel pevněji.

„A víš proč?" zeptala se mírně, jako by se bála, že mi zas přeskočí.

„Ne," řekl jsem. „Tak nějak jsem neměl čas se ho zeptat. Když vidíš někoho po dvanácti, nebo bůhví po kolika letech, tak se z tebe slova zrovna moc nehrnou, víš."

„Tak promiň." Maya nad mojí dramatičností protočila oči. „A víš aspoň proč tenkrát odešel?"

„No... ne."

Maya rozhodila ruce. „Panebože, víš ty o něm vůbec něco?" To už jsem jí vnímal jen na půl, protože na té otázce něco bylo. Vlastně na ní bylo úplně všechno.

Věděl jsem o něm něco? Vždyť jsem ani netušil, že se jmenuje Will. Když se nad tím tak zamyslím, nikdy jsem ho neviděl ani na fotkách. Doma s ním žádné nebyly. Tohle všechno mě vedlo k další otázce – proč o něm nikdy máma nemluvila?

Z toho všeho se mi zamotala hlava a nebýt kola, o které jsem byl zapřený, asi bych spadl. Maya pak celý zbytek cesty mluvila dál, netušil jsem o čem, ale jí to zřejmě nevadilo. U mého domu jsme se potom rozloučili a já pozoroval jak se ode mě vzdaluje.

Na tom chodníku jsem stál ještě dobrou chvíli. Dům, trávník i terasa vypadaly pořád stejně. Proč mi ale připadalo, jakože se všechno změnilo? Střídavě jsem zatínal a povoloval pěsti. Nechtělo se mi domů a už vůbec se mi nechtělo čelit mámě. Štvalo mě, že mi nikdy nic neřekla, ale ještě víc mě štvalo, že mi to vlastně ani nevadilo... až do teď.

Nakonec jsem přeci jen do domu vešel. Bundu jsem si pověsil na věšák a pak za sebou uslyšel: „Kde jsi tak dlouho?!" Mámin vystrašený hlas se nesl z kuchyně, stejně jako její kroky. Otočil jsem se a uviděl, jak stojí s rukama v bok ve futrech dveří.

„Venku," odpověděl jsem jí netečně.

„Venku?" přeptala se, jako by nerozuměla.

„Jo."

Máma se zhluboka nadechla a nejspíš se tím snažila uklidnit. „A to jsi mi nemohl dát vědět, že přijdeš později?" vyčetla mi.

Nevím proč, ale to mě dopálilo. „Ty mi taky nic neříkáš." Vyznělo to podrážděněji, než jsem zamýšlel. Ale co? Byla to přeci pravda. Prošel jsem kolem ní a mínil se ztratit ve svém pokoji.

„Timothy Williame Hoode, okamžitě se vrať!" zavolala na mě a já strnul. V tu chvíli jsem si něco uvědomil. Došlo ti to taky, čtenáři?

„Tys mě pojmenovala po něm," řekl jsem tiše a to zjištění mě totálně vyvedlo z míry. William. Otočil jsem se na mámu a v jejím obličeji vyčetl, že mám pravdu. Rukou si sáhla na zlatý křížek, co nosila na řetízku. Najednou vypadala tak zranitelně a já zalitoval, jak jsem se před chvíli choval.

Krokem jsem se k ní přiblížil. „Mami," oslovil jsem jí, „proč o něm nikdy nemluvíš?"

Máma křížek sevřela pevněji. Ruce se jí lehce chvěly a když promluvila, odvrátila ode mě obličej. „Kdysi měl na výběr... a vybral si špatně." Mluvila tak tiše, že jsem jí sotva slyšel. Chtěl jsem na to něco říct, ale v tu chvíli mě nic nenapadalo. Měl na výběr? Věci pořád nedávaly žádný smysl, ale z mámina výrazu bylo patrné, že dál se už o tomhle tématu bavit nechce a já měl dost rozumu, abych to respektoval.