Trudný život Timothyho Hooda

7.

Uběhl týden.

Souhlasit s tím, že mámu doprovodím na ty její kurzy tance, bylo to nejhorší rozhodnutí, které jsem mohl při pátku učinit. V pátek mívala kurzy až někdy od půl osmé. Ona a asi dalších 10 lidí se scházelo ve starém tanečním studiu v centru města. Myslel jsem si, že ji tam jen dovedu a pak zas pěšky půjdu domů a přitom se budu moct oddávat svým hlubokomyslným úvahám třeba o tom, co se stane se světem až dojde ropa. Jenže máma, jak se ukázalo, měla jiné plány. Na tom jejím kurzu jsem strávil skoro celou hodinu. I ty, čtenáři, musíš uznat, že to bylo opravdu podlé. Vzhledem k tomu, že mezi těmi 10 lidmi byli jen 3 tanečníci, tak jsem se jim náramně hodil.

Vážně jsem si nemyslel, že bych tenhle pátek mohl strávit pokusem o tančení se sedmi ženami kolem 35 až 50 let. To bylo na mě trochu moc. Proto jsem při jedné nestřežené chvíli odtamtud vypadl, jak nejrychleji jsem mohl. Sice až později jsem si uvědomil, že klíče od domu má máma a tipoval jsem, že Nora určitě doma nebude. Vracet jsem se ale nemínil a spíš doufal, že někdo nechal pootevřené okno, a tím se domů dostanu.

Slunce už skoro celé zapadlo, když jsem se dostal na chodník. Přešel jsem jeden blok a zatočil. To už jsem slyšel tlumenou hudbu, která vycházela z jednoho klubu. Tu hudbu jsem se snažil nevnímat a rychle se odsud vzdálit, jenže jsem před sebou zaslechl hlasy.

„Tak jo, slečinko, to by stačilo. Pro tebe je tu dnes konečná!" ozval se jeden hrubý hlas. A já radši sklopil oči a chtěl jsem se kolem nich protáhnout.

„Hej, nesahej na mě, ty jeden-" Uslyšel jsem další hlas. Patřil dívce.

„Jo jo, to už jsem slyšel. Měj se!"

A přede mnou na zem přistála holka. Vyhazovač se mezitím vrátil dovnitř a ona ležela na chodníku rozplácnutá jak široká tak dlouhá. Nemusím snad říkat, že mě to celkem vyvedlo z míry.

Ta holka zaskučela a převalila se na stranu. Podívala se na mě, jak tam zaraženě stojím. Nejdřív vypadala udiveně, ale pak se zamračila.

„Co tak zíráš? Tos nikdy neviděl holku spadnout?" řekla.

Překvapeně jsem na ni hleděl. „Já...promiň. Jen jsem... nechtěl jsem-"

Protočila na mě oči, které měla orámované silnými linkami.

„Radši nekecej a pomoz mi." Napřáhla ke mně ruku, na které měla několik náramků a ty o sebe zacinkaly. Bezmyšlenkovitě jsem ji vytáhl na nohy a ona si začala oprašovat svoje černé džíny, které byly neskutečně moc potrhané. Když skončila, podívala se na mě a já, protože jsem nevěděl, co mám udělat, jsem se zas díval na ni. Myslím, že si mě svým pohledem měřila asi tak jako já ji.

Byla trochu vyšší než já. Její černé krátké vlasy s fialovým pramenem jí padaly do modrých očí, které díky černému zvýraznění vypadaly nebezpečně. Ona vlastně celá vypadala tak nějak nebezpečně. Něco mi na ní přišlo povědomé. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak mi to došlo! Ona byla ta holka, jak kdysi na poslední chvíli vběhla do autobusu.

Teď mi ta situace přišla ještě trapnější.

„Už bych měl jít," řekl jsem po chvíli, protože mě nenapadalo, co jiného říct.

„Však já taky padám. Tenhle bar stejně nestojí za nic," řekla zase ona. Přitom se podívala za mě na budovu a odešla. Zatočila někam za roh a pak už jsem ji neviděl.

Chvíli jsem tam ještě stál a pak potřásl hlavou. Ta holka byla vážně zvláštní, ale řešit jsem ji už nechtěl.

Nějak se ochladilo a tak jsem přidal do kroku a šel už prostě domů. Tak si říkám, že jsem se možná pro ty klíče vrátit měl. Kdyby totiž žádné okno pootevřené nebylo, nechtěl bych v téhle zimě stát před barákem celou tu dobu, než se máma vrátí.