Trudný život Timothyho Hooda

1.

„Time, pospěš si nebo přijdeme pozdě!" zavolala na mě máma z kuchyně. Málem bych zapomněl... dnes je neděle, což znamená návštěva kostela. V tu dobu jsem byl ještě v posteli, takže jako obvykle jsem se musel obléknout tím stylem, že na sebe hodím to první, co na mě vypadne ze skříně.

Přes bílou pomačkanou košili jsem navlékl sako, které jsem našel přehozené přes židli ještě od minulé neděle. Možná jsem na začátku měl zmínit, že pořádek není zrovna nic, v čem bych si liboval. 

Každopádně, když jsem našel kalhoty a stejný pár bot, po schodech jsem seběhl do kuchyně. U stolu už seděla Nora v tmavě modrých šatech. Své dlouhé blond vlasy si stáhla do culíku a nepřítomně hleděla do svého mobilu. Někdy si říkám, jestli ho vůbec pouští z ruky. Máma si naopak kontrolovala jestli má s sebou všechno. Když jsem přistoupil blíž, obě jako by až teď zaregistrovaly můj příchod.

Nora vzhlédla od mobilu. „Víš ty vůbec, co je to zrcadlo?" neodpustila si jednu ze svých jedovatých poznámek. Já ji jen ignoroval a místo nějaké odpovědi, jsem vodou zapil malý prášek Xanaxu, mých antidepresiv, bez kterých už bych snad nemohl ani „normálně" fungovat. 

„Noro!" okřikla ji máma a pak se otočila na mě. „Jak to vypadáš?" zamračila se. „To jsi jinou košili nenašel? No, aspoň si zapni to sako, ať není tak vidět, že jí máš celou pomačkanou. A prosím tě, jdi se ještě učesat."

Protočil jsem oči, ale věděl jsem, že není dobrý nápad se s ní přít. Odešel jsem z kuchyně a hned u dveří přistoupil k zrcadlu. No dobře, uznávám, že učesat jsem se mohl. Jenže moje vlasy moc rozdílně po učesání nevypadají, takže jsem si je jen prohrál a upravil rukama. Pak už se u dveří objevily obě dvě. Ještě jsem se pokoušel s mými vlasy něco udělat, když do mě Nora strčila a já narazil do stěny.

„Dávej pozor," zlomyslně se zasmála. Samozřejmě to udělala, když se máma nedívala. Člověk by řekl, že když už jí je 19, začne se chovat jako dospělá.

„Jsi fakt strašná," opáčil jsem na ni, ale to už po mě hodila kabát a já si musel pospíšit.

Nasedli jsme do našeho starého auta ford fairmont, z něhož se už odlupovala tmavě červená barva laku. I když Nora měla už dávno řidičák, řídila máma, a proto si jako vždy zabrala místo spolujezdce a na mě připadlo místo vzadu. Nikdy mi to nijak zvlášť nevadilo.

Já řidičák nemám. Máma mi ho nechce dovolit. Obhajuje to tím, že na to ještě nemám věk. Oba dobře víme, že to není ten důvod. Pravda je jen taková, že nechce, abych ho měl. Bojí se, že by mě mohlo napadnout použít auto jako další možnost jak skončit se životem...

*

Kostel stál více méně ve středu města a jelikož my jsme žili na předměstí, autem jsme jet museli.

Zastavili jsme na parkovišti za kostelem, který byl natřený na bílo. Byla to prostá budova, která je pro protestantské kostely typická. Nic zbytečně okázalého.

Jen co jsme vystoupili z auta, máma nás hned popoháněla, i když jsme měli ještě dost času. Dovnitř se už hrnuly tucty lidí, hlavně ti starší, takže jsme museli stejně chvíli počkat, než bude vchod zase průchozí.

„Scotte!" zvolala najednou Nora radostně a všichni jsme se otočili. Co ten tady zas dělá? Pomyslel jsem si. Scott, přítel Nory, si to mířil naším směrem. Nikdy jsem ho moc nemusel.

Scott byl oblečený v bílé košili a černém saku – úplný opak toho, co nosil normálně. Obyčejně byl k vidění v tmavých trikách s potisky kapel, které jsem vůbec neznal, a potrhaných džínech. Nosil taky spoustu náramků, prstýnků a někdy měl i načerno nalakované nehty. Nejspíš to byla jeho image, jakožto kytaristy v jeho vlastní kapele.

Další věc – Scott věřící není. Jediné, co si s křesťanstvím dokáže spojit je možná tak kříž, kostel a Vánoce. A i to je úspěch. Chodívá sem jen kvůli Noře. Asi proto, aby se mohli pod lavicí tajně osahávat. Nemám k tomu víc, co říct.

„Ahoj," oslovil ji a políbil. Pak si všiml mě. „Čau, cvoku," prohodil a jak to měl ve zvyku, tak do mě jako „na pozdrav" strčil.

„No nazdar," řekl jsem spíš pro sebe a začal si mnou paži, do které mě uhodil.

„To je mi překvapení! Ahoj Scotte, ráda tě vidím," pozdravila ho máma, když si ho všimla. Myslím, že si ho docela oblíbila. Před ní se vždycky choval, jak nejlépe dokázal.

„Zdravím, paní Hoodová. Nápodobně," usmál se na ni a prohrábl si svoje tmavě hnědé vlasy, které mu všude trčely.

Pak už jsme všichni čtyři vešli do kostela.

Posadil jsem se do zatím prázdné lavice, skoro až na konec. To bylo moje místo, tam jsem sedal vždycky. Ostatní lavice přede mnou, i ty dvě za mnou, se začaly úplně vyplňovat. I ta moje, když si vedle mě z jedné strany sedla máma a z druhé Nora se Scottem a pak už další lidi.

Ušetřím tě výpisu toho kázání, které nám dnes pastor Miller cpal do hlav. Protože potom, co kázání začalo a taky potom, co Scott položil ruku Noře na stehno (na což jsem se opravdu dívat nemusel), jsem zaklonil hlavu, zadíval se do stropu a přestal poslouchat.

Stejně by mě zajímalo, jestli Bůh opravdu existuje. Vím, zvláštní otázka, obzvlášť, když se člověk účastní nedělní bohoslužby, každopádně nad čím jiným by člověk měl přemýšlet? Vše uvnitř kostela se nás snažilo přesvědčit, že ano – bohatě zdobený oltář, nad ním visající dřevěný kříž s trpícím Kristem, jehož výraz se i přes to zdá být milující, všudy přítomná vůně kadidla a vysoký strop s ozdobnou klenbou. Hotové mysterium tremendum, fakt že jo... ale stačilo to? Stačil jen údiv a pocit, že před námi stojí něco, co nás přesahuje, k tomu, aby člověk uvěřil v Boha a spásu, kterou nám podle slov našeho pastora, každý den jen svou láskou poskytuje? Nevím... těžko soudit.

Dívám se dál do toho prosvětleného stropu, když najedou rána. „Auu!" vyprsknul jsem. To mi jen máma vlepila pohlavek.

„Dávej pozor!" sykla na mě s varovným pohledem. Několik lidí se na nás otočilo a Nora se snažila nerozesmát. Tiše jsem se ji omluvil a zahleděl se před sebe. Snažil jsem se dávat pozor, opravdu jo, ale po pár minutách jsem se stejně přenesl jinam. Naštěstí už to netrvalo dlouho a asi za čtvrt hodiny jsme kostel opustili.

Nora si po mámině svolení odjela se Scottem v jeho černé otlučené dodávce, na které byl červeným sprejem napsaný název jeho kapely. Psanci, tak se jeho kapela jmenovala. Měla čtyři členy – bubeník Mike, bassa Phill, kytarák a druhý hlas Scott a hlavní zpěvák Dave. Hrají něco mezi punk rockem a alternativním rockem.

Když se Scottem odjížděla pryč, díval jsem se za nimi. Zajímalo by mě, jaké to je, trávit čas s někým, koho máte rádi a kdo má rád vás. Nikdy jsem to nepoznal.  A co ty? Víš jaké to je?