Trudný život Timothyho Hooda

21.

 Další neděle a s ní další návštěva kostela. Asi si umíš, čtenáři, představit, jak moc jsem byl nadšený.

Máma právě stočila volant na parkoviště a všichni tři jsme nadskočili, když kolo auta přejelo přes výmol v asfaltu, který na tomhle světě byl stoprocentně dýl než já. Celou cestu ani jeden z nás nepromluvil, protože jsme si byli vědomi toho, ke komu by se rozhovor dřív nebo později stočil. Máma si naší němotu navíc pojistila tím, že pustila rádio, ze kterého se na nás valily osmdesátkové hity jejího mládí. To pak mě ani Noře do řeči opravdu nebylo.

Kolem kostela stálo mnoho aut a jejich majitelé se mezi sebou zdravili a podávali si ruce, jako by se neviděli několik let a přitom uplynul jen jeden týden.

Když jsme vešli do kostela, lavice už byly zpola plné. Posadili jsme se na naše obvyklá místa a čekali. Lidé si ještě stačili vyměnit několik frází typu: Rádi vás zas vidíme. Páni, vám to sluší. Dneska je venku pěkně, co?

Mezi ty lidi patřila samozřejmě i máma, která se otáčela kolem sebe a usmívala se přitom na ostatní. Najednou ale strnula a úsměv na její tváři se pomalu začal vytrácet. Hned na to se otočila zpět k oltáři. Trochu nechápavě jsem se podíval směrem, kam před chvíli ještě hleděla a vlastně mě ani nepřekvapilo, že jsem tam uviděl Willa.

Vypadal přesně tak, jak jsem ho viděl naposledy, akorát na sobě neměl koženou bundu, ale černé sako a pod ní pomačkanou bílou košili. Vůbec to k němu nesedělo. Will na mě zvesela mírně zamával a já se moc snažil, aby můj naprosto nucený úsměv vypadal naprosto nenuceně.

*

Když kázání skončilo, máma se hned zvedla a rozkázala: „Jdeme." A tak jsme šli. Jindy jsme v poklidu čekali až se uvolnil východ, ale teď jsme se mezi lidmi mačkali a snažili se co nejrychleji zmizet. Nora to nechápala. Willa si před tím nevšimla a proto se mámy ptala, co se děje. Máma měla ale dost práce s tím nás odsud dostat. Zpomalila až u našeho zaparkovaného auta, kde se snažila z kabelky roztěkaně vylovit klíče.

„Mami?" Nora na ni promluvila.

„Teď ne, Noro!" okřikla ji možná trochu neoprávněně. Proto se Nora podívala na mě, a když už jsem se připravoval, že jí všechno vysvětlím, všichni jsme uslyšeli Willův hlas.

Máma pevně semkla víčka a těžce vydechla. Nora se tvářila pořád nechápavě. Když jsme se otočili, uviděli jsme Willa, jak se k nám pomalu a snad i nejistě blíží.

„No to si ze mě děláš srandu," zamumlala si Nora sama pro sebe a těžko říct, co se jí v tu chvíli honilo hlavou. Nejspíš tomu, že ho vidí, nechtěla ani věřit.

Na parkovišti kolem nás bylo hodně lidí, ale tak nějak se zdálo, jako bychom tu byli jen my čtyři.

Will se zastavil tak metr před námi a pohledem kmital mezi mnou a mámou až oči zastavil na Noře, kterou od svého příjezdu do Port Angeles ještě neviděl.

„Noro?" oslovil ji, jako by se chtěl ujistit, že je to ona. Sestra se na něj dívala s nečitelným výrazem. „Teda... páni! Z tebe ale vyrostla pěkná slečna."

Nora se zamračila a protočila oči. „Tak tohohle mě ušetři," opáčila podrážděně. K mámě pak prohodila, že jde za Scottem a s nenávistným pohlede, který věnovala Willovi, rychle odešla pryč.

„To se ti opravdu povedlo," promluvila máma vyčítavě. S Willem si vyměnili pohledy a já vedle nich začal nervózně přešlapovat. Měl jsem taky odejít...

Máma se zhluboka nadechla, nejspíš aby si dodala odvahy, a překřížila ruce na prsou, protože se jí začaly lehce chvět. „Teď bez vytáček, Wille. Co po nás chceš? Potřebuješ peníze nebo-"

„Tak tohle si o mně myslíš?" Přerušil ji a jeho hlas zněl zklamaně.

Máma znejistěla a v dlani sevřela křížek, co se jí houpal na krku. Will její ruku sledoval a výraz v jeho tváři zjihl. Sám pro sebe se lehce usmál a hned na to máma svůj křížek pustila. Těkal jsem mezi nimi pohledem. Netřeba génia, aby jednomu došlo, že ten křížek má máma od něj. Nosila ho pořád. Vlastně si ani nedokážu vybavit okamžik, kdy bych ji viděl bez něj. Proč ho tedy nosila, když Willa nesnášela. A nesnášelo ho vůbec?

„Chci si jen promluvit." Will už vypadal bezradně a proto se podíval na mě. V mých očích hledal něco jako zastání, ale to jsem mu neměl právo dát. Stočil jsem pohled k mámě, která znovu dlouze vydechla a rezignovaně svěsila ramena. „A co je tak důležitého, že mi to musíš říct osobně?" Snažila se potlačit slzy. „Nech mě hádat. Lituješ, že jsi vůbec kdy odjížděl a teď-"

„Joy, přestaň," přerušil jí Will trochu netrpělivě. „Chtěl jsem ti jen říct, že jsem od nich odešel. Vrátil jsem se do států a-"

"Počkej." Teď mu do řeči zase skočila máma. „Tys odešel?"

Will jen němě přikývl.

„Jen tak?" Opět jen přikývnutí. A já neměl nejmenší páru, o čem je řeč.

„Mami?" Vmísil jsem se do toho a oba se na mě podívali. Vypadalo to, že snad zapomněli že tu jsem taky. Máma se zamrkáním vzpamatovala a položila mi ruku na rameno. „Zlato, mohl bys nás prosím nechat o samotě?"

Nechtěl jsem ji tu s ním nechávat a navíc moje zvědavost byla tak moc velká. Mámin hlas ale zněl velmi naléhavě a já věděl, že musím ustoupit.

S nepříjemným pocitem a s hlavou zatíženou nezodpovězenými otázky jsem se dal na odchod.