Trudný život Timothyho Hooda

9.

„Ahoj, zlato," zavolala na mě máma z kuchyně, když jsem se konečně vrátil domů. „Jak bylo ve škole?"

Vybavil jsem si, jak jsem dneska letěl z hodiny chemie prostě jen proto, že jsem psychicky narušený jedinec, který nezvládne ani dojít k tabuli.

„Šlo to," řekl jsem. „A jak bylo v práci?"

„Šlo to," zopakovala mojí větu a usmála se. „Něco pro tebe mám."

To samozřejmě upoutalo mojí pozornost. Máma ukázala na ledničku. Tak jsem k ní došel a otevřel ji. V ní byl karamelový dortík a na jeho vrchu bylo hodně, myslím fakt hodně, šlehačky. Miloval jsem ho a ještě víc to, že je máma cukrářka.

Hned jsem jí poděkoval a na prst si nabral část té bílé čepice, která tak krásně vypadala.

„Time, tak přeci to takhle nebudeš jíst. Vezmi si to ke stolu." Samozřejmě mě musela pokárat. To bych dokonce i udělal, ale pak jsem si na něco vzpomněl.

„Vlastně... dám si ho až později. Musím teď něco zkontrolovat," řekl jsem spěšně. Máma na mě překvapeně hleděla, protože věděla, že když přinesla tenhle dort, hned jsem ho snědl. Ale teď nebyl čas. Už jsem letěl po schodech nahoru a málem jsem srazil Noru, která šla proti mně.

„Dávej pozor!" zakřičela na mě a já jen nesrozumitelně zamumlal něco na omluvu.

Můj pokoj vypadal tak jak jsem ho ráno zanechal. Postel byla neustlaná a závěsy byly pořád ještě zatažené. Na nic z toho jsem se ale nijak zvlášť nezaměřoval, protože můj pohled se stočil k monitoru počítače na stole v rohu místnosti. Byl to opravdu ale opravdu starý krám. Moc často jsem na ten počítač nechodil. Načítal se strašně pomalu a za operační systém měl ještě staré windows XP.

Chvíli jsem před obrazovkou zůstal jen stát. Myslela to Maya vážně s tou žádostí o přátelství? Moment... vlastně o žádné žádosti nepadlo ani slovo. Jen se zeptala, jestli mám facebook. To přeci nutně nemuselo znamenat, že by si mě chtěla přidat. Nebo jo?

Ta zvědavost ve mně hlodala. Proto jsem nakonec ze židle shodil všechno možné oblečení, které na ni bylo, a posadil se. Počítač jsem zapnul a čekal jsem dobrých 7 minut než se zobrazila plocha.

Internet šel taky pomalu, a když jsem se na facebook přihlašoval, smetl jsem zrovna i prach, který na klávesnici ulpěl po dobu, kdy jsem na ni ani nesáhl.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem na facebooku byl naposledy. Účet jsem si založil asi před rokem a půl. Bylo to jenom proto, že ho měli i ostatní. Jenže díky absenci přátel mi byl vlastně k ničemu.

Najednou se na obrazovce zjevila modrobílá hlavní stránka. Žádná žádost nebo upozornění tam ale nebylo. Tak úplně jsem nechápal proč, ale pocítil jsem malý příval zklamání. Pak jsem nad sebou jen potřásl hlavou. Co sis myslel?

Když už jsem ale byl přihlášený, řekl jsem si, že se podívám, co je nového ve světě mých „facebookových přátel". To ale opravdu nebyla zas tak dlouhá podívaná, protože jsem měl celkově jen čtyři přátele.

Těmi byli:

- Nora, která byla můj vůbec první facebookový přítel.

- Scott, který si mě přidal, když s Norou začal chodit a ani jeden z nás ještě nevěděl, co je ten druhý zač.

- Ed, můj soused co se školních skříněk týče, který mi čas od času napíše, nejspíš když je zkouřenej trávou.

- Johanna Taylorová, moje padesátiletá šéfová, která má o dobrých 40 přátel víc než já.

A to bylo všechno. Asi si řekneš, že je to se mnou dost špatný, když i knihovnice před důchodem je na tom se sociálním životem líp než já. No, co se dá dělat, je to krutá realita.

Můj profil zel prázdnotou, žádné fotky, žádné příspěvky. Jen oznámení, že jsme se s tím a tím člověkem stali přáteli a taky datum, kdy jsem se na facebook přidal.

Ale hlavní stránka, to byl rozdíl. První na mě vylítl status, že Nora a Scott jsou zase ve vztahu. To jsou mi novinky... Pak tam bylo spoustu příspěvků od Scotta, který psal, kde se skupinou budou hrát a další nepodstatné věci o něm, které mě absolutně nezajímaly. Od Eda tam byla fotka z nějakého fesťáku a paní Johanna sdílela samá videa, kde byly kočky. Musím říct, že u některých jsem se dost nasmál. Kočky umějí být někdy dost vtipné.

Takhle jsem hlavní stránku projížděl asi deset minut a viděl jsem další fotky a příspěvky jen od těch samých čtyřech lidí. A pak... na modré liště se objevilo upozornění, na které poukazovala červená jednička. Hrklo ve mně, když jsem ho rozklikl. May Sinclaire vám odeslal/a žádost o přátelství, hlásil mi facebook. Dobrou chvíli jsem na to jen zíral. Pochop, taková věc se mi běžně nestává.

Mám to přijmou? Nejspíš jo. Rozhodně jsem to ale nemohl přijmout hned. Jak by to asi vypadalo? Už takhle si o mně myslela bůhví co. Chvíli počkám. Ještě by si řekla, že jsem nějaký stalker. No, ale když už jsme u toho stalkování... proč se jí nepodívat na profil?

Ani mě nepřekvapilo, že měla hodně přátel a s nimi i hodně fotek. Přesný opak mě.

Rozklikl jsem její profilový obrázek, který byl podle facebooku starý tři měsíce, a který měl 57 lajků a několik komentářů typu: sluší ti to, skvělá fotka, jsi krásná.

Byla Maya krásná? To jsem nedokázal s určitostí říct. Podíval jsem se na tu fotku, kde se usmívala a rty měla zvýrazněné krvavě rudou rtěnkou. Kde měla své modré oči přivřené a orámované černými tlustými linkami, a kde jí havraní vlasy padaly do pihovaté tváře, která i tak vypadala tak nějak dětsky, i když to se nejspíš tím líčením snažila zakrýt.

Maya rozhodně ošklivá nebyla. Ale krásná? Možná... nejspíš ano. Jen ne tím klasickým způsobem, jak by si každý představil. A to bylo dobře.

Asi po devíti minutách jsem nabral odvahy a její žádost přijal. A trochu jsem sebou polekaně trhl, když se ozval, pro mě skoro neznámý, zvuk upozorňující na novou příchozí zprávu.

Maya: Jsi to ty, že jo?

Asi mám fakt děsný smysl pro humor, ale ta zpráva mi přišla vtipná, protože tak trochu postrádala logiku.

Proto jsem jí na to odepsal: Jo, jsem to já... i když to by ti mohl napsat každý, kdo se jmenuje Tim W. Hood a ani bys pak nevěděla, kdo ti to vlastně píše.

A ona: Dobře, to mi stačí. Jsi to ty.

Cítil jsem jak mi koutek cukl v úsměv. Rozmýšlel jsem, co bych měl teď napsat, ale Maya byla rychlejší.

Maya: Víš, možná, kdybys měl nějakou profilku, tak bych se nemusela tak blbě ptát. Navíc tvůj profil vypadá jako profil nějakýho úchyla (bez urážky), když na něm vlastně nic nemáš.

O tom jsem se s ní hádat nemohl.

Já: Co pořád máš s těmi úchyly?

Maya: S nimi fakt nic. Beru feťáky, zloděje, bezdomovce ale úchylové zrovna můj typ nejsou.

Tak velké dávce sarkasmu jsem se prostě musel zasmát. Maya určitě protočila oči, tím jsem si byl jistý.

Já: Tak to máš dobrej vkus.

Maya: Máma si to taky myslí... Proč tu vůbec nemáš žádnou fotku? To máš fobii z foťáků nebo věříš v tu blbost, že ti fotka ukradne duši?

Já: To ani ne. Spíš jen z principu.

Maya: Aha. Takže kdyby ses rozhodl spáchat vlastizradu nebo atentát na prezidenta, tak už sem z principu nedáš žádný informace, aby až tě budou hledat to měli těžší. Takhle jsi to myslel?

Já: Přesně tak.

Maya: Ty jsi fakt pako, víš to?

A já jí na to odepsal: Jo, já vím.