Trudný život Timothyho Hooda

6.

Uběhla středa, pak čtvrtek a Nora byla pořád na dně. Nejhorší na tom bylo, že jsem se kvůli tomu začal cítit hrozně i já.

Nora byla jako vyměněná. Do školy teď jezdila autobusem a sedala si ke mně. Cestou tam nebo zpátky jsme spolu nemluvili, neměla na to náladu. Nutilo mě to přemýšlet nad tím, jestli každý rozchod probíhá tak tragicky. Jsem si celkem jistý, že Scott Noře několikrát volal, ale ona to nikdy nezvedla. Nechápal jsem proč.

Potkával jsem ji na chodbách školy, jak jen netečně chodí z učebny do učebny a před svými spolužáky se snaží přetvařovat.

Dnes byl pátek a já si na poslední chvíli vzpomněl, že ještě nemůžu odejít. Musel jsem se totiž zastavit za výchovnou poradkyní slečnou Eastwoodovou. O ní jsem ti už nejspíš říkal.

Jelikož se ve škole vědělo o mé sebevražedné minulosti, tak jsem měl od samotné paní ředitelky Connorové nařízeno k slečně Em. (někdy ji říkám jen takhle zkráceně) chodit. Ta samozřejmě nemohla nic změnit, ale když si ředitelka něco usmyslela, nešlo ji nijak přesvědčit.

Zaklepal jsem na dveře, na kterých bylo velkými písmeny napsáno VÝCHOVNÝ PORADCE a doufal, že ještě neodešla. Počkal jsem na vyzvání a pak jsem vstoupil. Její kancelář byla zařízena nejspíš tak, aby se v ní člověk uvolnil a měla by ho rozveselit. Proto byla asi každá zeď natřená jinou barvou a na každé z nich visely různé povzbuzující a motivující plakáty. Já se v klidu cítil, ale to kvůli antidepresivům, rozhodně ne kvůli té místnosti. Ta na mě měla spíš opačné účinky.

Slečna Em. si balila věci do tašky a její barvené blond vlasy odrážely tolik světla, že mě to až oslepovalo.

„Timothy, to je dost, že se taky ukážeš!" snažila se znít přísně, ale moc jí to nevycházelo. Na to byla až příliš hodná. Odložila svojí kabelku pod stůl, protože se už očividně chystala k odchodu a posadila se do svého křesla.

„Omlouvám se, že jsem nepřišel v to pondělí a ani ty dny potom... Nastaly menší rodinné problémy." Nevím jestli by sestřin rozpad vztahu brala jako rodinnou krizi, a proto jsem jí to nemínil konkretizovat. Jí to stejně jako vysvětlení stačit bude. „Já můžu přijít jindy, jestli potřebujete odejít," dodal jsem pak a vlastně tak trochu i doufal, že mě nechá jít.

„Ne, to je v pořádku," potřásla hlavou. „Posaď se."

Teď ti, čtenáři, v rychlosti nastíním, jak moje „schůzky" se slečnou Eastwoodovou vypadaly. Jako každé sezení, tak i tohle proběhlo rychle. Většinou je to něco jako:

Ona: „Tak jak se máš?"

Já: „Fajn, a vy?"

Ona: „Mám se dobře, děkuji. Jak se cítíš?"

Já: „V rámci možností to jde."

Ona: „A myslíš na to, že si zase ublížíš?"

Já: „Ne, slečno."

No stručně řečeno, tohle je náplň našich rozhovorů. Nenazýval bych to lhaním, ale spíš usnadněním její práce. Přeci jenom, co ona asi tak zmůže? Nedokáže mi pomoct a kromě toho... na psychický rozbor mojí osoby mám pana Bertucciho. 

Tak u mě vypadal pátek.

****

Sobota, velmi brzy ráno.

Když jsem se probudil, venku se sotva stačilo rozednívat. Hned mi bylo jasné, že to přijde. Už jsem to častokrát dokázal poznat.

Seděl jsem na kraji postele a křečovitě svíral povlečení. Přesně proto bych měl ty zatracený prášky brát před spaním. Jenže já jsem nepoučitelný hlupák... Teď toho lituju.

Nemohl jsem se pořádně soustředit. Jediné, co jsem cítil byl studený pot, který mi smáčel vlasy na čele, a taky to, jak se celý třesu.

Jsem v pohodě. Nic se mi neděje! Je to jenom další panickej záchvat! říkal jsem si v hlavě a pak i nahlas, když jsem přecházel po pokoji.

„NIC SE NEDĚJE!" Opakoval jsem a chtěl tomu uvěřit. Proč teď? Proč já? 

Pomoz mi!

Bylo ticho a asi jsem křičel. Jediné, co jsem slyšel bylo moje srdce, které bilo tak rychle, jako kdyby mi mělo každou chvíli prorazit hrudník.

Asi se pozvracím. Nebo ne? Je to přeci jenom v mojí hlavě. Anebo ne?!

Před očima se mi zatmívalo, ale i tak jsem se dostal do koupelny. U umyvadla jsem si ledovou vodou smočil obličej. A pak znovu a ještě jednou.

Vzpamatuj se! Nic se přeci neděje! I když všude kolem mě bylo vzduchu dost, lapal jsem po dechu. Nechci umřít, ne takhle. 

Podlomila se mi kolena a kachličky, na které jsem se sesunul byly tak moc studené. Přicházím o rozum? Jsem šílený? Dost možná... Mám strach.

Bože, pomoz mi!

Kapky vody mi tekly po obličeji. Nebo to byly slzy? Jak to mám sakra vědět?!

„Uklidni se! Už dost!" Nejspíš jsem křičel, ale nic jsem neslyšel. Prosím...

„Time? Time!" Někdo se mnou třásl. Šokovaně jsem zvednul pohled.

Rozostřeně jsem viděl, jak měla své vlasy stažené do culíku a na tváři vystrašený výraz.

„Noro?" Vyšlo ze mě, ale můj hlas zněl, jako kdyby přicházel z velké dálky.

„Klid, klid. Nic se ti nestane, jasný? Jsem tady." Její hlas se třásl tak moc jako moje ruce.

„Noro..." Jen její jméno. Víc jsem nedokázal říct.

„Už je to dobrý. Jen dýchej." Cítil jsem, jak mi rukou odhrnula mokré vlasy z čela. Oba jsme pozorovali toho druhého a oba jsme koukali úplně stejně vystrašeně.

Začal se mi zpomalovat tep. Chytila mi pevně ruce a ty se mi díky tomu přestávaly třást. A záchvat byl ta tam. Skoro, jako by se to nestalo. Jenže stalo.

Po obličeji mi zase stékaly kapky. Myslím, že teď už to voda nebyla. 

„Vzal sis prášky?" řekla po chvíli a přeskočil jí při tom hlas.

„Já... zapomněl."

Nora mě praštila do ramene vší silou, kterou v tuhle chvíli dokázala najít. „Ty seš takovej idiot!" utrhla se na mě.

„Já vím." Odvrátil jsem od ní pohled. Styděl jsem se. Vystrašil jsem jí k smrti (zase) a to jen proto, že jsem vůl, kterej si nedokáže ohlídat jednu pitomou věc. To si nezasloužila.

I přes to, jak je na mě často nepříjemná, a i když se spolu vlastně nebavíme, ona je ta, která mě už od dětství dokázala uklidnit a pomoct mi se dostat přes ty ataky. Asi mě za to nesnáší, protože ji tím vždycky rozhodím.

„Promiň," řekl jsem. Jenže Nora už tam nestála.

Ve chvílích jako jsou tyhle zpochybňuju existenci Boha. Proč? Nikdy to totiž není On, kdo mě zachrání, ale moje sestra.