Trudný život Timothyho Hooda

5.

Protože jsem měl práci už hotovou, posadil jsem se na kraj stolu paní Johanny. Ona seděla na svém místě, přesně za stolní deskou a něco zapisovala do papírů. Kolem mně procházelo jen pár lidí a mířili různými směry k různým druhům literatury. Paní Johanna mi pak zadává další práci. Vrácené knihy na jejím stole mám odnést na jejich místa. Jo, asi si říkáš, že dělám prakticky dokola to samé a ono to je vlastně pravda. Jen pořád nosím knihy z místa na místo a tak podobně. Jenže mně to nevadí. Práce jako práce a tady je aspoň ticho. Takže opět beru knihy a opět je odnáším tam, kam patří.

Z knihovny jsem odešel v 14.45, takže vlastně před čtvrt hodinou teprve skončila škola. Jak jsem říkal, moje pracovní doba je nestálá, takže se nediv, že jsem tam byl jenom něco kolem tří hodin. Nora si třeba myslí, že je to ztráta času, mně to tak ale nepřijde. Navíc si tak můžu vydělat třeba na hry na Playstation.

Domů jsem šel pěšky, protože knihovna nestála tak daleko a navíc se mi doma nechtělo být dřív než je nutný a venku bylo ještě k tomu teplo.

Cestou domů jsem uviděl i pár lidí ze školy. Potkal jsem výchovnou poradkyni, slečnu Eastwoodovou. Před tou jsem se ale radši schoval, protože jsem za ní měl zajít hned v pondělí, ale zapomněl jsem na to. Jako by psycholog a psychiatr nebyli dost...

Pod slovem „slečna" si ji ale nepředstavuj jako nějakou dvaceti pětiletou ženu. Řekl bych, že jí je asi kolem čtyřiceti, ale na tom slovu „slečna" si hodně zakládá.

*

Před domem stála zaparkovaná černá otlučená dodávka s červeným nápisem. Hned jak jsem ji uviděl, měl jsem chuť se otočit. Místo toho jsem ale vešel dovnitř. Než jsem ale stihl dveře otevřít, rozletěly se a Scott, který z nich vyšel, mě chabým pokývnutím pozdravil. Pak se kolem mě prohnal jako hurikán, nastoupil do dodávky a s hlasitým zaúpěním pneumatik odjel pryč. Tak tohle bylo hodně divný...

Podle prázdného věšáku, jsem poznal, že máma není doma. Dneska měla ten kurz tance, na který tak ráda chodila. Nora tu ale být musela. Nenašel jsem ji v obýváku, ani v kuchyni. Museli se zase pohádat... domyslel jsem si. Vyšel jsem do patra a u pootevřených dveřích jejího pokoje jsem se zastavil. Vím, že si s Norou nerozumíme, a taky vím, že se ke mně povětšinou nechová hezky, ale sakra, je to moje sestra. A to, jestli je v pořádku nebo není, je moje starost.

Zaklepal jsem na její dveře a chvíli čekal. Když se ale neozvala, vešel jsem dovnitř, i kdyby na mě měla ječet. Její pokoj byl větší než ten můj, zdi měla fialové a většina z nich byla polepená plakáty jejích oblíbených skupin nebo fotek, kde je s přáteli. 

Nora ležela na posteli, otočená ke mně zády. „Běž pryč, Time," řekla tiše, aniž by se otočila. Najednou jsem nevěděl co mám říct... Její hlas zněl tak moc smutně.

„Já... jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku?" promluvil jsem na ni a krokem se k ní přiblížil. Já vím, že to byla blbá otázka. Jistě že nebyla v pořádku, ale chtěl jsem, aby se mnou aspoň mluvila. Nora se otočila s hleděla na mě. Její oči měly skelný lesk od toho, jak brečela.

„Vážně si teď chceš hrát na starostlivýho bráchu?" Asi chtěla, aby to znělo výsměšně, jenže jediné, co jsem v tom slyšel bylo, jak se jí třásl hlas. A to se mi vůbec nelíbilo. Nejsem zvyklý ji takhle vidět. Byl bych radši, kdyby mi nadávala, než se dívat, jak je zničená.

„No a proč ne? Kdyby mi to nenařizovala občanská povinnost, tak se o tebe nebudu zajímat. A Sice tě nemám vůbec rád, ale hrát starostlivýho a dělat, že mě zajímá, co říkáš, zvládnu," pokrčil jsem rameny a přál si, aby se tomu zasmála.

Nora na si mě prohlížela a pak potřásla hlavou. „Ty seš fakt idiot," řekla a pak se zasmála. Byl to sice jen tichý a krátký smích, ale i tak to bylo víc, než v co jsem doufal.

Došel jsem až k její posteli a na kraj se posadil. Chvíli jsme zůstali jen tak potichu. Už mě nenapadalo, co bych měl říct, nerad bych to všechno ještě zhoršil. Nora ale pak hlesla: „Rozešli jsme se." Mrkáním se nejspíš snažila zahnat slzy. Nemusím asi říkat, jak moc mě to zaskočilo. Jednak, že mi to vůbec řekla, a taky proto, že se to opravdu stalo. Vím, že se párkrát už pohádali, ale nikdy to nedošlo až do takové fáze. Podíval jsem se na ni, ale ona oči odvrátila. Nesnášela, když ji někdo litoval. Nechápu, co Nora na Scottovi kdy viděla, ale i tak ho milovala. A taky nechápu, jak může být Scott tak blbej, že se Nory vzdá. Nevím, proč se rozešli, ale vlastně jsem to ani nechtěl zjišťovat.

Znovu jsem se na Noru podíval a viděl všechno, co si Scott podle mě nezasloužil. Byl jsem teď na něj možná až nepřiměřeně naštvaný. Naštvaný proto, že kvůli němu Nora plakala. Taky proto, že jí vůbec kdy zkřížil cestu a že se do něj zamilovala. Nora měla podle mě na víc. Ale to jsem se jí neodvažoval říct. Jenže teď jsem si přál jen to, aby se dali zase dohromady, protože jsem Noru takhle vidět nechtěl.

„Scott je vůl," řekl jsem po chvíli. No spíš jsem zauvažoval nahlas.

Noře jen slabě zacukaly koutky. Z jejího dlouhého mlčení jsem poznal, že už chce být sama. Proto jsem beze slova vstal a rozešel se ke dveřím. Než jsem ale odešel, Nora ještě stačila říct: „Štveš mě, ale jsem ráda, že se ti to nepovedlo." A já moc dobře věděl, co tím to myslela.