Trudný život Timothyho Hooda

15.

Na to, že jsme s Mayou (jakousi pro mě nepochopitelnou shodou okolností) začali trávit čas spolu, jsem si už poměrně začal zvykat. Jenže na to, že teď stála ve dveřích mého pokoje, jsem ještě připravený nebyl.

Teď se asi, čtenáři, ptáš, jak se Maya do mého pokoje dostala. No, došlo k tomu nějak takhle:

Po škole jsme na sebe narazili, a protože máme stejnou cestu domů a ani jednomu se dnes nechtělo jet autobusem, tak jsme šli pěšky. Cestou mi Maya povídala o svém dnu a já jí na oplátku pověděl o tom svém.

Cesta nám docela rychle utekla, a když jsme zastavili před naším domem, tak nějak nebylo jak se rozloučit. Myslím taky, že ani jeden z nás nevěděl, co by pak dělal.

Než jsem si to stačil pořádně promyslel, řekl jsem jí: „Nechceš jít dál?"

A ona na to: „Proč ne?"

No a víc k tomu asi ani říct nejde.

Upřímně přiznávám, že kromě mámy s Norou a Scotta (to bylo jen jednou) v mém pokoji nikdo jiný nebyl. To asi není překvapením.

A proto bych řekl, že je docela pochopitelné, že jsem byl nervózní, když jsem viděl Mayu, jak se po celé místnosti rozhlíží. S rukama v bok se pak postavila doprostřed pokoje a zadívala se na mě. „No," začala, „musím říct, že přesně něco takového jsem čekala."

Nevěděl jsem, co bych na to měl říct. Proto jsem jen zůstal stát u okna, rychlým pohledem přeletěl svůj pokoj, který tvořily čtyři modré stěny, a snažil se na místnost podívat tak, jak by se na ni mohla dívat Maya:

Neustlaná postel – jedna

Stůl zaházený papíry a dalšími nepotřebnými věcmi – jeden

Židle schovaná pod hromadou pomačkaného oblečení – jedna

Knihovna, jejíž poličky se nebezpečně prohýbaly pod váhou knih – jedna

Celkově to snad tak hrozné být nemohlo, nebo jo? Je ale pravda, že když se Maya nedívala, nenápadně jsem se snažil pod stůl zakopat co nejvíc věcí, které se válely po zemi. Nebyl jsem připravený na to, že budu mít hosta.

„Máš to tady celkem pěkný," řekla a pak sebou bez jakéhokoliv zdráhání hodila na postel. Na moji postel. Dokázal jsem jen zaraženě zírat, jak si založila ruce za hlavu a nohy zkřížila v kotnících. Tvářila se tak klidně, až by si jeden pomyslel, že ten pokoj je vlastně její. Na Mayinu nepředvídatelnost si asi nikdy nezvyknu...

Pomalu jsem shodil oblečení ze židle a posadil se na ni. Maya pořád ležela na kraji postele a nohama mírně pohupovala do nějakého rytmu, který jí nejspíš hrál v hlavě. Doufal jsem, že si přitom nevšimne plata antidepresiv položených na nočním stolku. Raději jsem ale začal přemýšlet nad tím, že by možná bylo fajn být víc jako ona – nad ničím moc nepřemýšlet a bezstarostně si užívat všechno, co přijde. Už teď jsem ale věděl, že takový nikdy nebudu.

„Kde máš vůbec rodinu?" Mayina otázka přerušila moje myšlenky.

„Máma je v práci a Nora asi někde venku," řekl jsem a nepřítomně se otáčel na židli.

„A co táta?"

Židli jsem zastavil tak rychle, až jsem z ní málem sletěl. Nedokázal jsem se na ni podívat, když jsem říkal: „On... je pryč. Nejspíš má někde novou rodinku." Na svého otce jsem si už dlouho ani nevzpomněl. Nejspíš jsem ho chtěl z hlavy úplně vytěsnit.

Slyšel jsem jak zašustila látka povlečení. Zvedl jsem pohled ze země a uviděl Mayu, která si sedla na roh postele, na ten nejblíž ke mně.

V jejích očích jsem viděl smutek. „Promiň, to jsem nevěděla," mluvila tak tiše. „Já... taky jsem o tátu přišla. Letos to budou dva roky, co..." Co umřel.

Prostor mezi námi se zaplnil zvláštní atmosférou, která nás oba tížila. A já se snažil přijít na to, co bych měl říct. Je mi to líto? To mě mrzí? Nic z toho neznělo správně. Z těch frází mi bylo akorát hůř.

Maya se najednou zvedla a já sledoval, jak došla k oknu. Sice ke mně byla otočená zády, ale přísahal bych, že si setřela slzy. A já v tu chvíli litoval toho, že jsme vůbec s touhle konverzací začínali.

Zvedl jsem se a došel k ní.

„Mayo..." začal jsem, i když jsem tak úplně nevěděl, co jsem chtěl říct nebo udělat.

Maya zvedla oči, ale podívala se někam za mě a najednou zvolala: „To je teda pěkně starej počítač!" Pak kolem mě rychle přešla a „obdivovala" prastarý monitor, který svou vahou prohýbal stůl.

Já stačil jen zmateně zamrkat nad rychlostí, jakým změnila původní téma a i vlastně celou svojí náladu. Na tváři už zas měla ten svůj poloviční úsměv a nebýt rozmazané linky v koutku jejího pravého oka, uvěřil bych, že je ten úsměv pravý.

Dost jasně jsem pochopil, že se k původnímu tématu nebude vracet, a já ji rozhodně nehodlal nutit nebo tak něco. Nechal jsem to být.

„Co na tom proboha máš? Windows 98?" Maya přejela po vrchu monitoru a rozvířila tak prach.

„Ne, XP," odpověděl jsem a jakoby nenuceně jsem se opřel o hranu stolu.

„Pááni, XP... tak to už je fakt něco," řekla a oba jsme potlačili smích.