Trudný život Timothyho Hooda

13.

Víkend u mě vypadal asi takhle:

Sobota

Ten den jsem vstával až někdy po půl jedné. Není se čemu divit, když jsem se vrátil kolem půlnoci. Člověk jako já není zvyklý být takhle dlouho vzhůru a ještě lítat někde po venku.

Máma mě hned začala vyslýchat a vlastně to bylo to jediné, co se ten den dělo.

„Kdes byl včera?" To bylo první, co mi řekla, když mě uviděla. Domyslel jsem si, že jí to Nora musela říct (jak jinak), protože když jsem se tu noc po koncertu vracel, pořád ještě spala na gauči.

„Venku." Tak zněla moje odpověď. Trochu vyhýbavá, já vím.

„Venku? A to jsi mi nemohl říct, že se někam chystáš?" Spustila zase.

Pokrčil jsem rameny. „Neplánoval jsem to, bylo to takové spontánní rozhodnutí."

„Ty ale neděláš spontánní rozhodnutí." Máma na to.

„Já vím."

Máma si starostlivě povzdechla, jako by nevěděla, co si se mnou má počít. „Nejsou v tom drogy nebo tak něco, viď, Time?" Hlas jí trochu zakolísal.

„Proboha, mami-"

„Nerouhej se!" přerušila mě a ruka jí vystřelila k malému zlatému křížku, který se jí houpal na krku.

„Promiň. Já jen... jsem teenager, víš? Mám právo na tajemství." namítl jsem.

Vypadalo to, že v sobě zadržuje smích. „Zlato," řekla pak, „to je sice možné, ale já jsem tvoje matka." Zatahala mě za tvář, jako bych byl ještě pořád malé děcko. Pak kolem mě triumfálně prošla snad v domnění, že to ze mě vymámí později.

Neděle

Ta samozřejmě zahrnovala návštěvu kostela, kde jsem jako opakovaně nedával při kázání pozor. Myslím, že kněz mluvil něco o tom, jak moc je důležité milovat druhé, ale s jistotou jsem to říct nedokázal.

Kostelní lavice byly hojně zaplněné především postaršími lidmi, kteří si už ze zvyku sedali dopředu. Nejspíš aby byli blíž k oltáři a k Bohu obecně. Mě s přehledem stačilo místo vzadu. Máma, která seděla vedle mě, by asi dala přednost místům vpředu, ale asi si už stejně zvykla.

Dneska taky přišel Scott. Jasně že to bylo zase jen kvůli Noře. Musím ale říct, že mi tu nevadil, tak jako jindy. Trochu mě znepokojoval i fakt, že jsem z něj cítil jakousi přívětivou náladu, když mě při příchodu zdravil. Že bychom my dva po těch dvou letech, co s Norou chodí, začali vycházet? Tomu se mi nějak nechtělo věřit. Je ale pravda, že se mi poslední dobou děje dost nečekaných věcí, takže by mě to vlastně nemělo tak překvapovat. Asi sis, čtenáři, domyslel, že těmi nečekanými věcmi myslím především Mayu.

Znamenalo to snad, že když jsme se spolu někam vkradli, jsme teď přátelé? Nejsem si jistý. Co bys řekl ty?

Když se nad tím zamyslím, Mayu vlastně neznám a ona nezná mě. Ale když se nad tím zamyslím ještě víc, přátelé pro sebe taky jednou byli cizí, ne? Asi se na to budu muset někoho zeptat. Rozhodl jsem se, že to hned udělám.

Loktem jsem strčil do Scotta, který seděl z mojí druhé strany. Trhl sebou, jako bych ho tím probudil. (Nedivil bych se).

„No?" Scott se ke mně trochu naklonil. Vypadal, že se nemůže dočkat toho, až uslyší něco jiného, než to kázání, u kterého se vůbec nechytal.

„Mám otázku," promluvil jsem. Když spolu teď tak dobře vycházíme, proč se nezeptat jeho?

„Ptej se," řekl okamžitě a dychtivě čekal, co ze mě vypadne. Tak ten se musí hodně nudit, pomyslel jsem si.

„Dobře." začal jsem a ztišil hlas, „Dá se říct, že jste s někým přátele, když spolu někam zajdete? Třeba... já nevím, na koncert?"

Scott mě sledoval s přimhouřenýma očima a zadumaně přikyvoval hlavou. „A musí to být zrovna koncert?"

„Ne," odmlčel jsem se, „nemusí."

Scott tyto nové informace chvíli zpracovával, pak se zatvářil, jako by vyřešil nějakou záhadu.

„Time," oslovil mě a nečekaně mi položil ruku na rameno. „To je jasný. My přece kámoši jsme."

Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Já ale nemyslel tebe, chtěl jsem mu říct, ale to jsem nemohl. Místo toho jsem řekl něco jako: „Hmmm, aha... díky."

Scott sebou najednou znovu trhl. Tentokrát do něj z druhé strany strčila Nora. Oba jsme se na ni otočili.

Nora na nás překvapeně hleděla. Já i Scott jsme pochopili, co tím pohledem říká. Doslova to mělo znamenat: Co to sakra děláte?! A já musím říct, že byla docela legrace vidět, jak moc udivená je z toho, že my dva se bavíme.

Znovu loktem strčila do Scotta, nejspíš se domáhala vysvětlení. Bohužel do něj strčila tak moc, že to hnulo i se mnou a i s mámou. Ta se na nás tři prudce otočila a její výraz jasně říkal ať toho okamžitě necháme. Všichni tři jsme poslechli. A já se snažil potlačit smích z toho, jak se mě Nora snažila usilovně propálit pohledem.