Trudný život Timothyho Hooda

14.

„Tak Time, jak se ti dnes daří?" promluvila na mě výchovná poradkyně, slečna Eastwoodová, když jsme oba dosedli do křesel. Její kancelář se od posledně nijak nezměnila.

„Mám se dobře," odpověděl jsem a dál to nerozváděl. Zvykl jsem si, že se naše sezení omezily jen na krátké rozhovory. Vyhovovalo mi to tak.

Slečna E. se na mě usmála ještě víc. „Myslíš si, že se tvůj stav zlepšuje?" Doslova jsem slyšel tu naději v jejím hlase. Tady se aspoň ukazovalo, že ona nebyla žádná vystudovaná psycholožka. Škola ji na místo výchovné poradkyně obsadila nejspíš jen proto, že učila společenské vědy a k tomu zřejmě nějaký ten „rychlokurz" psychologie mít musela. To, podle školy, na post poradkyně s přehledem stačilo.

„Vlastně ano, cítím se líp." Nebyla to pravda. Cítil jsem se totiž pořád stejně. Panická porucha se nedá jen tak vyléčit. To ona ale podle všeho netušila. Přišlo mi, že nemá smysl jí to vykládat. Jak už jsem říkal, ona s tím stejně nic nezmůže. Takhle jí aspoň zlepším den.

„Takže už nemyslíš na to, že by sis ublížil?" nadnesla opatrně. Její oči, plné očekávání, mě nepřestávaly sledovat.

„Ne, nemyslím," řekl jsem. Tohle pro změnu pravda byla.

Slečna Eastwoodová vypadala, že se snad rozbrečí štěstím. To, že ona s tím nemá nic společného, jsem jí raději neříkal. Nechtěl jsem jí kazit tu dobrou náladu.

„No, Time," začala pak, „připadá mi, že jsi hodně pokročil. Možná že už je čas, abych promluvila s paní ředitelkou o tom, že už není nutné, abys ke mně docházel."

Okamžitě jsem zpozorněl. „Opravdu?"

„Ano, pokud s tím budeš souhlasit," řekla vlídně. „Nechám tě, aby sis to rozmyslel. Teď už ale můžeš jít."

Podíval jsem se na hodiny na stěně. Za chvíli začínala první vyučovací hodina. Při odchodu z její kanceláře, jsem jí upřímně poděkoval.

Na chodbě už bylo jen pár opozdilců, kteří se poplašeně hnali do tříd. Ani mě nepřekvapilo, že jsem mezi nimi uviděl Mayu, která se snažila neupustit učebnice, které jí při tom spěšném kroku, poskakovaly v náručí.

„Ahoj!" zavolal jsem na ni, když už byla dost blízko na to, aby mě slyšela.

Maya se rozhlédla po chodbě, a když si mě všimla, možná trochu přehnaně mi zamávala. Díky tomu jí popadaly všechny učebnice. Slyšel jsem, jak zaklela, a pak se sesunula na zem, aby si knihy posbírala.

Až ke mně doletěla její učebnice biologie, která měla neskutečně moc ohnuté rohy. Zvedl jsem ji.

„To po tom fakt musíš šlapat?!" Když jsem k ní došel, zrovna okřikovala nějakého kluka a z pod jeho bot vytahovala učebnici fyziky. Ten kluk jí nevěnoval sebemenší náznak toho, že by ji vzal na vědomí, a prostě si odkráčel pryč.

„Na," sehnul jsem se k ní a podal jí biologii.

„Díky," řekla a učebnici přidala k dalším, co už posbírala. Pak se postavila a oprášila si kalhoty. „To ti teda řeknu, tahle škola je plná ignorantů! Jen se podívej," rozhořčeně mi strčila před obličej jednu otevřenou knihu. „Nechci ani vědět, do čeho tenhle člověk šlápl."

Zaostřil jsem na hnědý obtisk podrážky, který se táhl přes celou dvojstránku.

„Můžu tě ujistit, že je to jen bláto. Kdyby to bylo něco jiného, už bych to cítil," poznamenal jsem a knihu, kterou mi pořád držela před obličejem, jsem odstrčil stranou.

„Promiň," řekla a knihu zaklapla. Blátivé cákance se přitom rozletěly do všech stran.

Chvilku mezi námi bylo ticho.

„Já-" začal jsem, ale Maya mě přerušila.

„Pokecáme po škole, teď už fakt musím jít." Jako na zavolanou zazvonilo a Maya uháněla do svojí třídy. Tak jsem se sebral a šel do té svojí. Po škole jsem sice měl zajít do knihovny kvůli práci, ale vidina odpoledne s Mayou mi přišla lákavější.