Trudný život Timothyho Hooda

12.

„Můžu mít otázku?" zeptal jsem se Mayi, když jsme šli po jedné ulici a dlouho mezi námi nepadlo žádné slovo.

„Ptej se," odpověděla klidně a ruce si dala do kapes své černé kožené bundy s kovovými cvočky.

„Ehm... co jsi udělala tak strašnýho, že tě ten pátek vyhodili z toho klubu?"

Maya se na mě podívala. „Jen jsem se ohrazovala proti sexistickejm narážkám od jednoho chlápka. A koho vyhodili? Mě! Řekni mi, kde je v tom nějaká spravedlnost?"

„To jenom proto, že jsi řekla, co si myslíš?" podivil jsem se. Maya jako aktivistka? To byla docela snadná představa, hodila se na to.

„Víš," začala Maya, „možná jsem do něj i trochu strčila." Tvářila se přitom úplně nevinně, jen v očích jí škodolibě zablesklo.

„Řekl bych, že si to zasloužil," prohodil jsem po krátké úvaze a Maya souhlasně přikývla.

„Odkud jsi šel ten pátek ty? Očividně nevylezeš po osmý z baráku," zeptala se pro změnu ona.

Moc se mi jí to nechtělo objasňovat, ale nakonec jsem jí to řekl. Pověděl jsem jí, jak na mě máma ušila past a já tak musel tančit s ženami, o hodně let staršími než jsem já na tom kurzu, kam chodila.

Maya se začala smát a pak najednou přestala. „Počkej, nechodí snad do toho starého tanečního salónu na náměstí?"

„No... jo." Docela určitě jsem se tvářil nechápavě. Maya se začala zase smát a já pořád nechápal.

„Moje máma tam chodí taky," řekla na vysvětlenou. „Docela úlet, co?"

V myšlenkách jsem se snažil vybavit, která z těch žen by mohla být její máma. Obličeje se mi ale před očima vytrácely. Nedokázal jsem si vzpomenout.

„Hele, už jsme tady." Mayin hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Ocitli jsme se v bývalé dělnické čtvrti a před námi stála celkem nenápadná šedá budova, která nebýt tlumené hudby, vycházející zevnitř a lidí kolem, by působila dost opuštěně. Nikdy předtím jsem tu nebyl.

Maya si to rázným krokem namířila k velkým dvoukřídlým dveřím, u kterých stál vyhazovač. Byl to zavalitý chlápek, který se už z dálky mračil. A mě v tu chvíli něco došlo.

„Mayo," zavolal jsem na ni. Ona šla ale dál. „Mayo!"

„Co je?" otočila se.

Podíval jsem se za ni, na vyhazovače. „On nám těžko uvěří, že jsme dospělí. Nepustí nás dovnitř."

Maya se na mě zadívala a pak se usmála takovým tím křivým úsměvem. „Kdo říká, že půjdeme přes něj?"

Tak nějak jsem nechápal, co tím myslí. Ona se ale nepozastavovala nad tím, aby mi to vysvětlila. Místo toho mi naznačila, abych ji následoval.

Kolem vyhazovače jsme přešli jakoby nic a zatočili za roh do úzké temné uličky vedle budovy, kterou osvětlovalo jen malé okno.

Byly tam dveře od zadního východu. Maya vzala za kliku. „Sakra!" zaklela. „Je zamčeno." Nervózně jsem zatáhl za popruhy batohu.

„No, tak se můžeme vrátit," navrhl jsem.

Maya se na mě podívala jako na idiota. „To by nebyla žádná legrace. Zkusíme plán B."

„Plán B?!" přeptal jsem se udiveně. Maya mi, jako obyčejně, nic neobjasňovala. Přešla ke kontejneru, kde nejspíš skončilo všechno, co z klubu vyhodili. Nebo aspoň tak to bylo cítit. Opřela se do něj a zatlačila. Jen nepatrně se pohnul.