Trudný život Timothyho Hooda

17.

 Když jsem dojel do školy, byl jsem celý promočený. Voda mi crčela z rukávů a po průchodu chodbou jsem za sebou nechával šlápoty vody. Nejspíš jsem nebyl sám, tak proč se na mě všichni dívali? Nebo nedívali? Nebyl jsem si jistý, nemohl jsem se soustředit.

Došel jsem ke skříňce a zjistil, že se mi třesou ruce. Snažil jsem se dýchat zhluboka, ale pravidelnost dechu jsem ztratil.

Musím se uklidnit.

Dýchej.

Klid!

Čelo jsem opřel o chladný kov skříňky a než to úplně vzdám, pokusil jsem se ještě jednou uklidnit.

Z dálky jsem uslyšel nějaké volání a kroky, které se přibližovaly. Jen slabě jsem pootočil hlavou a uviděl Mayu, jak si to ke mně rázuje. Pevně jsem semkl víčka a studená voda z vlasů mi odkapávala do obličeje.

„No kdes byl?" spustila, když se zastavila vedle mě. „Držela jsem ti místo v buse. Víš, jak blbě na mě lidi koukali, když jsem všem navykládala, že je to místo obsazené a tys pak nenastoupil? Byl to docela trapas a-"

„Mayo," přerušil jsem ji a těžce vydechl, „teď na to není vhodná doba."

Zůstala na mě chvíli zaraženě hledět. Pochopila to příliš rychle. „Jsi v pořádku?" Její hlas zněl teď tak tence.

Podíval jsem se na ni. Nejspíš to není možné, ale přišlo mi, jako bych cítil, že se mi zorničky rozšiřují. Moje oči musely teď být tak tmavé, jako to místo, kam jsem se právě propadal.

„Co se stalo?" Maya vypadala nejistě.

Nechtěl jsem jí to říkat, vážně ne, ale možná to bylo něco, co jsem zrovna potřeboval. Ruce jsem měl zatnuté v pěst, když jsem říkal: „Můj táta se vrátil." A jakmile jsem to vyslovil nahlas, došlo mi, že je to pravda. Vrátil se.

Trochu se mi podlomila kolena a já se musel opřít o skříňku, abych neupadl. Vrátil se. Bylo to, jako by mi sebral i tu malou jistotu, kterou jsem v životě měl.

„Time?" Maya se lehce dotkla mého ramene a to mě na chvíli přivedlo zpátky k sobě.

Zvedl jsem k ní pohled. „Já... musím jít. Je tu moc lidí, příliš hodně..." Na nic jsem nečekal a spěchal pryč. Pryč od lidí, pryč od toho všeho.

„Počkej!" Maya se za mnou rozběhla. Chytila mě za zápěstí a zatáhla mě do nějakých dveří napravo.

Ocitli jsme se v úklidové komoře, kterou osvětlovala jen jedna poblikávající zářivka. Jindy bych si pomyslel, že je to snad to největší klišé, které by se mohlo přihodit a pravděpodobně bych se tomu i vysmál, ale teď jsem dokázal myslel jen na to, že jsem unikl z té přeplněné chodby a nikdo mě nesleduje... až na dvě modré vystrašené oči.

„Měla bys odejít," řekl jsem Maye mezi přerývanými výdechy. Neměla by mě vidět, ne tahle. Ne když se hroutím.

Ona ale nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Ne, neodejdu, dokud mi neřekneš, co se s tebou děje!" Její hlas zněl tak rozhodně. Věděl jsem, že to myslí vážně – neodejde.

Místnost byla malá, měla asi jen dva metry, a já i tak neklidně chodil ze strany na stranu. Cítil jsem, že teď už se třesu celý, a mimo vodu mi čelo smáčí i studený pot.

Ještě jednou říkám, že jsem nechtěl, aby byla Maya svědkem toho, jak se měním v trosku, víc než to jsem ale nechtěl být sám. Ne teď.

„Panickej záchvat," začal jsem a snažil se popadnout dech. Vážně je tady tak málo vzduchu, nebo se mi to zdá? „Teď zrovna jeden mám a... já... nemůžu-"

Zvuk zvonku se rozezněl celou školou a já měl pocit, jako by mi každou chvíli měla explodovat hlava. Tak moc hlasitý se ten zvonek zdál. Dlaně, pořád sepjaté v pěst, jsem si přiložil k uším a svezl se na špinavou podlahu. Měl jsem jediné přání – ať už to přestane.

„Dost!" Asi jsem to vykřikl nahlas, nebyl jsem si tím jistý. Panebože! Je to tady zas.

Nezvládnu to.

Nevím jak.

Pomoz mi!

Srdce mi bilo neskutečně rychle a najednou se bolestí sevřelo. Co se děje? Umírám?

Je to skutečné?

„Time!" Znovu zaznělo moje jméno. Už jsem ho dneska slyšel tolikrát. Můj táta ho vyslovil. Můj táta... Bože!

Maya přede mnou klečela a něco na mě volala. Neslyšel jsem ji. Viděl jsem jen, jak se její rty otevírají, ale ta slova se ke mně nedostala. Poznal jsem, že je vyděšená, tak strašně moc!

„Time!" Zase moje jméno. Já na to ale nedokázal nijak zareagovat. Místo toho jsem silou začal škubat za šátek, co jsem měl na krku. Byl tak moc utažený, až mi přišlo, že je to spíš oprátka.

Dusím se.

Nemůžu dýchat!

Umírám.

Pokud jsem si to jen nepředstavoval, Maya se přisunula blíž. „Pomůžu ti," zašeptala.

O tom, že je to skutečné, mě přesvědčil dotek jejích lehce se chvějící prstů na mé kůži. Naklonila se ke mně a já se najednou nedokázal pohnout. Celý jsem strnul, když začala povolovat uzel na šátku. Na jejím krku přitom divoce pulzovala žíla, která kolem nás roznášela vůni jejího květinového parfému.

Dlouze jsem tu vůni vdechl a zavřel oči.

Víš, čtenáři, když má člověk panický záchvat, je potřeba přijít na to, co je opravdové a co je smyšlené. Najít ten rozdíl je právě to nejtěžší. Jakmile to ale člověk dokáže rozlišit, je všechno mnohem jednodušší. A já už věděl, že Maya se mnou opravdu je. Její parfém by si totiž moje mysl nedokázala tak živě představit, stejně jako její ruce, které mi strhávaly šátek z krku a její dotek mi na kůži zanechával mravenčení.

Oči jsem znovu otevřel až po dlouhé chvíli. V tomu šeru jsem se podíval na Mayu, která mě nepřestávala sledovat a přitom si kolem ruky začala nejistě a nevědomky obmotávat můj šátek.

„Jsi... už je ti dobře?" zeptala se. Její hlas byl tichý, skoro až šeptala.

Promnul jsem si obličej. Srdce se mi už nesnažilo protrhnout hrudník a uklidnit se už nestálo takové úsilí.

„Jo, už mi je líp," odpověděl jsem jí po chvíli.

„Fajn," řekla a pak mě praštila do ramene.

„Auu!" Překvapeně jsem vykřikl a mnul si bolavé rameno. „Za co to bylo?"

„Za co?!" zopakovala Maya, jako by nerozuměla. „To bylo za to, žes mě vyděsil k smrti!"

„Tak promiň." Musel jsem uznat, že jsem jí tu omluvu dlužil.

Maya jen protočila oči a koutky jí zacukaly v úsměv.