Trudný život Timothyho Hooda

20.

 V noci jsem měl další panický záchvat. Bylo asi půl druhé, když to začalo a pak už jsem toho moc nenaspal. Hodiny teď ukazovaly čtvrt na osm a já věděl, že o další spánek už nemá cenu se pokoušet.

Svaly mě bolely, jako kdybych se vrátil z posilovny. Přitom to bylo jenom napětím, kterého jsem se od té druhé ranní nemohl zbavit. Proto jsem jen bez hnutí ležel v posteli a jen zíral do stropu.

Nejspíš bych měl zavolat panu Bertuccimu, protože takhle to dál nejde. Dřív to bývala jedna, maximálně dvě epizody za měsíc. Teď se to zhoršuje, cítím to.

Najednou se otevřely Nořiny dveře v koupelně, kterou jsme byli nuceni sdílet. Moje byly otevřené celou noc, takže jsem mohl vidět, jak vešla dovnitř a u umyvadla si opláchla tvář. Na sobě měla pomačkané flanelové pyžamo a rozcuchané vlasy jí trčely do všech světových stran.

Jakmile jsem ji uviděl, vzpomněl jsem si, že s ní musím mluvit.

„Noro?" zavolal jsem na ni.

Pomalu se ke mně otočila a opřela se o futra mezi koupelnou a mým pokojem. „Co je?"

Zvedl jsem se z postele. „Potřebuju s tebou mluvit," začal jsem trochu nejistě.

Nora si promnula oči. „A nepočká to?" zeptala se.

„Ne," řekl jsem. „Víš, já včera mluvil s Willem."

„A to je jako nějakej tvůj kámoš?" Tvářila se nechápavě a i mě to na chvíli zaskočilo.

„Ne. Já myslím tátu."

Nora sebou trhla a nejspíš jí to úplně probudilo. Chvíli na mě jen hleděla, pak se zasmála. „Jo, jasně a já měla včera rande s Mickem Jaggerem," řekla s plnou dávkou sarkasmu.

„Já to ale myslím vážně," stál jsem si za svým. „On... je zpátky ve městě."

„Je zpátky?" zopakovala, jako by nerozuměla a pořád se tvářila nevěřícně. Pak jako by jí došlo, že to může být pravda. „Proč jste mi to neřekli?!"

Jen jsem pokrčil rameny. „Nevěděl jsem, že-"

„Vlastně je to jedno," přerušila mě. „Nezajímá mě, jestli se vrátil. A tebe by taky nemělo!" Naštvaně se otočila a mínila odejít.

„Počkej!" zavolal jsem na ni ještě. Zastavila se a jen mírně pootočila hlavou, aby mi dala najevo, že poslouchá. „Proč ho tak nesnášíš?" Musel jsem se prostě zeptat.

Nora mi po dlouhé odmlce odpověděla: „To že odešel ti jako důvod nestačí?" Pak jsem jen viděl, jak zašla do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi.

**

„To je taková nuda!" vydechla Maya a po židli se svezla níž. Seděli jsme právě ve velké posluchárně. Nejspíš to byla hned po tělocvičně druhá největší místnost na škole. Tahle se na rozdíl od tělocvičny nepodílela na fyzickém mučení studentů, ale na tom mentálním.

Všichni druháci tu museli být povinně, aby si vyslechli přednášku o tom, jak špatné je užívat drogy. Jako bychom to už dávno nevěděli...

V celé místnosti bylo pozhasínáno a jen bílá interaktivní tabule, na které přednášející promítal fotografie a další různé věci, svým nepřiměřeně vysokým jasem oslepovala všechny studenty.

S rozbolavělýma očima jsem od tabule odvrátil zrak a podíval se na Mayu sedící vedle mě.

Dneska jsem ji poprvé viděl s vlasy staženými do culíku. Většina pramenů jí z něj ale stejně vypadala, protože na to je neměla dost dlouhé. Její pihovatý obličej tak ještě víc vynikl. Slušelo jí to.

„Vsadím se, že ten přednášející na něčem jede," promluvila a odfoukla si fialový pramen z čela. Tím přetrhala moje myšlenky... a nejspíš to bylo dobře.

„Co bys tipovala?" zeptal jsem se a přitom ztišil hlas. Vypadalo to ale, že lidi, sedící kolem nás, stejně nevnímají.

Než mi Maya odpověděla, ještě chvíli s přimhouřenýma očima pozorovala profesora. „Nejspíš to bude morfium. Vsadím se, že donutil nějakou zdravotní sestřičku, aby se za něj provdala a teď mu to nosí každej den z práce."

„To je dost možný." Potlačil jsem smích. „Chudák jeho žena, co?"

„Jo." Maya souhlasně přikývla a kousla se přitom do rtu, aby se nerozesmála.

Pak jsem oba utichli a jen pozorovali tabuli a na ní právě promítnutou fotku Pabla Escobara, který se na nás zářivě usmíval.

„Hele," promluvila Maya po chvíli. Na to, že nedokázala dlouho mlčet, jsem si už zvykl. Věnoval jsem jí tázavý pohled. „Co vlastně tvůj táta?" zeptala se, jako by jí ta otázka napadla zničehonic. Já jsem si byl ale jistý, že to tak nebylo.

„No, viděl jsem se s ním," odpověděl jsem jí a vzpomínkami se nechtěně přenesl na lavičku před knihovnou.

„A jaký to bylo?" nadnesla opatrně, jako by se bála, jestli nezpanikařím. Skoro jsem zapomněl, že to o mě už ví...

Jaký to bylo? Dobrá otázka. Sám jsem si nebyl jistý, jestli znám odpověď.

„Bylo to..." hledal jsem ta správná slova, „divný. Bylo to divný."

Maya nechápavě svraštila čelo. „Jak divný? Jako v dobrým slova smyslu a nebo ve špatným?"

Neuměl jsem si dost dobře představit, jak taková divná situace „v dobrým slova smyslu" probíhá.

„To nevím. Bylo to prostě jen divný," řekl jsem. „Bavili jsme se o počasí, lékořici a pak... odvezl mě domů-"

„Cože?" I když se svůj hlas snažila na poslední chvíli ztišit, její zvolání bylo i dost hlasité a asi tak půlka posluchárny se na nás otočila. S rudými tvářemi jsem se teď i já svezl po židli níž a vypočítával, jestli bych se z učebny dostal rychleji, kdybych vyskočil z okna nebo kdybych vyběhl dveřmi. Těžké rozhodnutí...

Přednášející profesor nás probodl pohledem, a když se zamračil jeho tvář působila tak moc děsivě až mě to nutilo těžce polknout. To bylo ale všechno. Pak se se všemi ostatními studenty otočil k tabuli a pokračoval v přednášce, jejíž původní téma byla prevence drog, teď se ale podle všeho změnilo jen na historii Medellínského kartelu.

„Ty jsi s ním jel autem?" přeptala se trochu udiveně, jako by prve nerozuměla a teď už opravdu šeptala. „Já být na tvým místě, tak nejedu. Vždyť je to v podstatě cizí člověk, ne?"

„No, to jo, ale já jaksi neměl na výběr. Nemohl jsem prostě odmítnout. Jak by to asi vypadalo?" Pokládali jsme otázku přes otázku. Maya vypadala, že nad tím přemýšlí. Nakonec pokývla hlavou, jakože mi dává za pravdu.

„A myslíš, že jsi mu podobný?" Jasně jsem mohl vyčíst zvědavost, kterou měla v očích. Vybavil jsem si před sebou Willa a chvíli se zamyslel. Pak jsem jí odpověděl: „Ne. Je úplně jiný, než já."

A nechápu proč mě to najednou začalo mrzet.