Trudný život Timothyho Hooda

19.

Pracovat v knihovně má hodně výhod. Jednou z nich je ta, že si v podstatě můžeš zadarmo přečíst jakoukoliv knihu, na kterou máš zrovna chuť. A protože sem často moc lidí nechodí, času na čtení je tu opravdu dost. Například myslím, že paní Johanna za dobu, co tu pracuje, musí mít minimálně třikrát přečteny všechny knihy z „červené knihovny", co tu vůbec máme. Je to její oblíbený žánr a vždycky, když se sem dostane nová kniha s obálkou, na které je povětšinou chlap s rozhalenou košilí a dlouhými vlasy vlajícími ve větru, je Johanna první, kdo tu knihu přečte a až potom ji zařadí do evidence.

Když jsem kolem ní procházel, zrovna jednu takovou knihu měla v ruce. Nebezpečná touha byl její název. „Tak já už končím. Mějte se," promluvil jsem na ni. Ona jen polohlasně něco zamumlala a dál se skláněla nad výtiskem románu, stříbrné vlasy jí přitom vypadávaly z drdolu. Nejspíš to bylo neskutečně napínavé...

Slunce bylo posazené vysoko na obloze a venku vál slabý vánek. Byl to prostě jeden z takových těch pěkných dnů v Port Angeles. Proto jsem nespěchal a domů vyšel pomalou chůzí.

„Timothy?" Zaslechl jsem za sebou své jméno a při rozpoznání toho hlasu jsem strnul. Neotáčej se, neotáčej se! opakoval jsem si, ale pak jsem se přistihl, že přesně to dělám. Stáli jsme teď k sobě čelem. Will a já. Můj táta a já.

„C-co tu děláš?" vyhrkl jsem zničeho nic a můj hlas musel znít přiškrceně. Vlastně jsem o tom nepřemýšlel, ale napadlo mě, že třeba zas odjel.

„Byl jsem nakoupit," odpověděl mi a nadzvedl přitom igelitku s logem malého obchůdku, který stál naproti knihovně. Nevím proč, ale nedokázal jsem na to nic říct. Stačilo by třeba jen „aha" nebo cokoliv stejně stupidního, ale já v tu chvíli prostě mlčel.

„Sedneme si?" navrhl Will najednou a ukázal na lavičku, vedle které jsme stáli.

„Já... dobře," vypadlo ze mě a pak jsem se možná až moc rychle sesunul na lavičku. Will jen chvilku zůstal stát na místě, než se posadil vedle mě.

Bylo to tak zvláštní, celý můj život byl ode mě tak daleko. Teď nás dělilo jen několik centimetrů a přesto mi nikdy nepřišel vzdálenější. Srdce mi nervozitou bilo zrychleně a já se přitom snažil vzpomenout, jak se mám chovat přirozeně.

„Už jsem zapomněl, jak je v Port Angels krásně," promluvil Will. Periferně jsem viděl, že se zády opřel o opěradlo lavičky. Byla to snaha o zavedení konverzace, nebo to řekl jen tak?

„Jo, někdy je tu pěkný počasí," přitakal jsem a neklidnýma rukama sevřel krajní lať lavice. Oba jsme se na dobrou chvíli odmlčeli. Trapné ticho mezi námi pak ale přerušilo zašustění igelitové tašky a nakonec Willův hlas. „Dáš si?" Natáhl ke mně sáček, ve kterém byly bonbony.

Na moment jsem zaváhal, ale pak si jeden vzal. Měl černou barvu a chutnal tak nějak zvláštně. Co to bylo? Nikdy předtím jsem nic podobného neměl.

„Lékořice," odpověděl mi na mojí nevyslovenou otázku. „Tu mám nejradši." V tu chvíli jsem si dovolil se na něj podívat, myslím opravdu podívat. Zrovna si zastrčil pramen svých delších vlasů za ucho a mě napadlo, jestli to je věc, kterou dělá, když je nervózní, nebo to mělo být prostě jen takové gesto. Působil totiž tak uvolněně a to přeci nemohl být, ne? Vždyť mluvil se mnou, se svým synem. To jsem mu byl tak lhostejný, že jsem mu nestál ani za pocit nejistoty, nebo to jen uměl dobře skrývat?

Najednou pootočil hlavou a teď si jeho tmavé oči prohlížely mě. Jeho zkoumavý pohled mě nutil odvrátit tvář, ale já to neudělal. Místo toho jsem se na něj zahleděl ještě pozorněji a snažil se všimnout si každého detailu, každé chyby, kterou bych na něm mohl najít.