Trudný život Timothyho Hooda

23.

 Sedět na podlaze dodávky, na které je jen starý perský koberec moc pohodlné není, ale člověk si nemůže moc vybírat, když tu byla jen dvě přední sedadla, na kterých seděli Scott s Norou. Maya byla vklíněná v mezeře mezi nimi a se Scottem probírali všemožné kapely a ujišťovali se, jestli je oba navzájem znají. V devíti případů z deseti se trefili, což pro mě bylo celkem dost zarážející.

„Co třeba The Adicts? Znáš je?" Teď byl na řade s vyptáváním Scott.

Maya okamžitě přikývla. „Znám. Mají celkem dobrej styl," prohlásila. „A nebo Dead Kennedys jsou skvělí. Vaše hudba se jim trochu podobá."

Scott se na ni v momentě prudce otočil a přestal se věnovat řízení. V tu chvíli mi před očima proběhl snad celý život. Vypadalo to ale, že jediný, kdo z toho byl rozhozený, jsem byl jen já. Nora totiž automaticky, jakoby na to byla zvyklá, místo něj chytla volant a v klidu jsme jeli dál.

„To není možný! Neříkej, že jsi nás slyšela hrát!" Scott, pořád otočený na Mayu, nevěřícně zamrkal.

„Párkrát jo. Jste celkem dobří." Pokývala uznale hlavou a já věděl, že tímhle si Scotta stoprocentně získala. On se na ni usmál tak širokým úsměvem, až jsem se divil, že mu neprotrhl tváře. Pak se podíval na mě. „Time," řekl mi, „máš vážně dobrej odhad na kámoše."

Naštěstí se potom otočil a od Nory převzal volant. Chtěl jsem mu říct, že žádnej odhad nemám a že to byla Maya, kdo se se mnou začala bavit a ne naopak, ale mlčel jsem.

„Příští týden máme koncert. Jsi vřele zvána," zazubil se na ni ještě Scott do zpětného zrcátka.

„Super!" zvolala Maya vesele a pak do mě šťouchla loktem. „Půjdeš taky, ne?" Scottova muzika mi vždycky přišla jako jeden velkej rámus, ale o tom asi punk je, co? 

„Možná..." řekl jsem neurčitě, ale Maye to jako odpověď zřejmě stačilo.

*

Dodávka zastavila před jedním domem, kde už stálo několik dalších aut. „Tak děcka, vystupovat," nařídil Scott a tak jsme všichni vystoupili. Z domu jsme slyšeli tlumenou hudbu a za okny viděli lidi, kteří se nejspíš vlnili do jejího rytmu. Maya se Scottem šli po štěrkové cestičce k domu a já s Norou jsme se táhli za nimi.

„Tak takhle jsem si dnešní večer nepředstavovala," zamumlala sestra vedle mě.

„Snad nežárlíš?" Nadnesl jsem trochu posměšně. Nora byla totiž zvyklá, že měl Scott oči jen pro ni.

„A ty?" Opáčila a přitom se ušklíbla. V tu chvíli jsem cítil, jak mi zahořely tváře a doufal jsem, že si toho nevšimla.

„Nebuď směšná," zamručel jsem v zvláštním návalu mrzutosti.

„Tak, přátelé," přerušil nás Scott a to už jsme všichni stáli před dřevěnými dveřmi domu. „Jde se pařit!" Vešli jsme dovnitř a hudba teď byla hodně hlasitá. Všude byli lidi a jejich křik.

„Neříkal jsi, že to má být malej mejdan?" promluvil jsem na Scotta, když mě přešel prvotní šok. Sice vzhledem k tomu, že jsem na žádném mejdanu dřív nebyl, jsem v podstatě nemohl tušit, jestli se tohle bralo jako malej mejdan nebo velkej. Osobně mi to ale přišlo jako hodně, hodně velkej mejdan.

Scott jen bezstarostně pokrčil rameny a jinak mojí poznámku nijak neřešil. Hned na to ho Nora chytila za ruku a zvolala: „Hele, tamhle je Phill a Dave. Půjdeme?"

„No, uvidíme se později. Bavte se!" Stačil nám ještě říct Scott a pak se nechal Norou odtáhnout někam pryč a tak jsme s Mayou zůstali stát ve vstupní jen s cizími lidmi.

„Scott je celkem fajn," řekla Maya. „I tvoje sestra."

„Hm..." odpověděl jsem neurčitě a díval se směrem kam odešli.

„Půjdem to tady okouknout, co říkáš?" navrhla Maya a já neměl žádných námitek. Proto jsem přikývl a Maya se usmála. Pak mě chytila za rukáv a vtáhla mezi lidi.

„Nezpanikaříš nebo tak něco, že ne?" Ujistila se ještě.

Sám pro sebe jsem se ušklíbl. „Ne, nejspíš ne."