Trudný život Timothyho Hooda

4.

Vážně by mě zajímalo, kdo vymýšlí ty hloupé plakáty, které bývají v ordinacích. Nevím jak ty, ale já si nikdy nemyslel, že by se z ledního medvěda a tučňáka mohli stát přátelé.

Ten plakát byl reklamou na skupinovou terapii ku pomoci lidem se sociální fóbií. Nechci se považovat za nějakého znalce, ale vzhledem k tomu, že lední medvěd žije na severním pólu, zatímco tučňák na jižním a medvěd je k tomu všemu masožravec, mi jejich přátelství přijde docela nepravděpodobné. No ale možná, že jim k tomu pomohly právě ty terapie, na kterou dělali reklamu, co já vím?

Asi bych ti měl osvětlit situaci. Právě teď sedím v čekárně mého psychologa. Nejhorší na tom je, že můj starý psycholog, pan Bertucci odešel do důchodu a jeho ordinaci převzal jeho syn. Dnešek je prvním dnem, kdy se s ním setkám a upřímně z toho nejsem nijak nadšený. Především proto, že budu zase muset mluvit o tom všem.

Pana Bertucciho jsem měl vlastně ze všech mých psychologů nejraději. No, doufám, že jeho syn bude aspoň z části jako on. 

Dveře ordinace se otevřely a v nich stál muž asi tak kolem 35 let. Jeho tmavě hnědé (skoro až černé) vlasy měly stejnou barvu jako jeho oči. I přes to, že měl světlejší pleť než Pan Bertucci starší, tak se jeho italské kořeny nedaly zapřít. Překvapilo mě, že jsou si celkem dost podobní.

„Ty budeš jistě Timothy," promluvil na mě a usmál se.

„Jo, to jsem já," přisvědčil jsem a z toho tak pohodlného křesla jsem se donutil vstát. Očima po mně zkoumavě přejížděl a já věděl, že už teď mě hodnotí.

„Já jsem Joseph Bertucci," představil se a potřásl mi rukou. Protože jsem věděl, že si nic takového nemůžu dovolit, odpustil jsem si poznámky typu: vím kdo jste, protože to máte napsané na štítku dveří.

Ordinaci po svém tátovy nijak moc nezměnil. Akorát místo psacího stroje už na stole byl počítač.

Posadil jsem se na tu měkkou pohovku, kde sedám vždycky, a on se posadil naproti mně. Upřímně? Bylo mi trapně. Nerad se seznamuji s novými lidmi a ani to neumím. Prostě těžký život introverta, který je navíc duševně chorý... To zní až neuvěřitelně hrozně a možná i trochu komicky. Tak mě napadá, že jsem si ten plakát s medvědem a tučňákem měl prostudovat líp.

Ani jsem si neuvědomil, že se asi moc zaměřuji na ten starý koberec zakrývající podlahu, když pan Bertucci řekl: „Ano, taky bych řekl, že by to chtělo ten koberec vyměnit." A zasmál se tomu. Já jen k němu zvedl pohled.

„Promiňte," omluvil jsem se, protože to zřejmě bylo na místě, a v duchu si přál, aby třeba na Zemi spadl asteroid a tím bych se téhle situaci vyhnul a vlastně všemu. Není novinka, že se často nedokážu soustředit, na to si bude muset zvyknout.

On nad tím jen bezstarostně mávl rukou. „Time, můžu ti tak říkat?" zeptal se a já přikývl, „je mi jasné, že nejsi nadšený z toho, že máš zas jiného psychologa. Já to chápu, opravdu. Sám víš, že se to zlepší a myslím, že my dva si budeme rozumět."

„Myslíte?" podezíravě jsem se na něj podíval. Něco mi říkalo, že na rozdíl od svého táty, který mluvil častokrát jenom k věci, tenhle Bertucci bude jiný.

„Ano, to si myslím," přikývl vesele. „Řeknu to hned ze začátku. Já si moc na tu profesionalitu nepotrpím, takže ty formálnosti můžou jít klidně stranou. Bude to tak lepší, co myslíš?" nadhodil.

Chvíli jsem o tom přemýšlel, protože mě to překvapilo. Každý z mých předešlých psychologů se choval profesionálně, někteří až moc. Ale myslím, že má pravdu. Aspoň si budeme moct odpustit tu zbytečnou zdvořilost.