Trudný život Timothyho Hooda

10.

Když jsem ve středu šel ze školy, vzal jsem to kolem máminy cukrárny. Už za výlohou na mě mávala a hned, jak jsem vešel, mě zdravila.

„Čau, mami," opětoval jsem jí pozdrav, a protože teď v cukrárně nikdo nebyl, sedl jsem si k jednomu z pěti stolů. „Tak s čím potřebuješ pomoc?"

Máma obešla pult a skleněné chladničky, ve kterých byly různé řezy, koláče, dorty a muffiny.

„Ještě že jsi dorazil," začala a sedla si naproti mně. „Já teď vůbec nestíhám. Maggie si vzala dovolenou a za chvíli má přijít ta otravná ženská, aby mě obrala o peníze za nájem...No však víš. Mohl bys vyřídit jednu objednávku? Já odsud nemůžu odejít a jedna paní si tu na dnešek objednala dort, tak potřebuju, abys jí ho odnesl." Máma vypadala, že neví kam dřív skočit. Za ucho si zastrčila světlý pramen vlasů, který jí vypadl z drdolu. Na krku se jí přitom rozhoupal malý zlatý křížek.

Mámě jsem v cukrárně občas pomáhal, ale je pravda, že jsem ještě nikomu žádnou zásilku nedoručoval. Od toho tady byla Maggie, mámina spolupracovnice, jenže teď, jak máma zmínila, si vzala dovolenou.

Přiznávám, že se mi zrovna nechtělo jít k nějaké cizí ženské a ještě někam, kde jsem to neznal, ale mámě jsem prostě pomoct musel. A proto jsem se chtě nechtě zeptal: „Kam mám teda jít?"

*

S dortem v krabici a s kusem papíru, na kterém byla napsaná adresa, jsem teď šel po ulici a jen se modlil, abych někde nezakopl a nerozplácl se s dortem na chodník. Ta adresa mi ale nic moc neříkala. Ulice mi sice zněla povědomě, ale jestli jsem šel správným směrem, to jsem s jistotou nedokázal říct. Spíš jsem doufal, že jdu správně.

Na neupuštění dortu se upínala veškerá moje pozornost, a proto jsem sotva zaregistroval černé vozidlo, které přibrzďovalo u chodníku. Reflexivně jsem se otočil a hned jsem toho litoval. Nebyl to nikdo jiný nežli Scott s tou svojí dodávkou. Překvapeně jsem na něj zíral.

„Čau, ne?" zavolal na mě a vyklonil se z rámu staženého okýnka.

„Čau," prohodil jsem tak polohlasně a už se chystal vykročit.

„Počkej... kam se ženeš?" Scott se vyklonil ještě víc, až jsem si myslel, že snad vypadne. V duchu jsem protočil oči.

„Hele, jestli hledáš Noru, tak ti nepomůžu," řekl jsem.

„Ne, o Noru nejde." Krátce se zasmál. „Máš někam namířeno?" Podezíravě jsem nad jeho zájmem přimhouřil oči. O co mu jde? prolítlo mi hlavou.

„Vlastně jo, hledám Edardovu ulici," odpověděl jsem a Scott se zase zasmál.

„Myslíš Edgardovu, ne?"

Nevěřícně jsem se podíval na kus papíru a zjistil, že jsem jméno ulice přečetl špatně. Scott obrátil oči v sloup. „Víš vůbec, kam máš jít?"

Odtrhl jsem pohled od napsané adresy a podíval se na něj. „No... teď už ne."

„Ježiši, podej mi ten papír," řekl a já mu ho s nelibostí dal. Scott ho přejel očima. „Já vím, kde to je."

Tak nějak jsem nechápal, co tím sleduje. „Aha, no... tak to se máš. Já už musím, takže..." prohodil jsem směrem k němu a vzal si ten kus papíru zpátky. Už jsem se s ním nemohl dál zdržovat, protože jsem ten dort musel doručit v čas.

„Co blázníš? Můžu tě tam hodit." A to mi stačilo na to, abych se úplně zarazil a zůstal na něj hledět.

„Proč bys to jako dělal?" propichoval jsem ho svým podezíravým pohledem. Tohle rozhodně nebylo normální.