Tanaka no Suna

3. Z hororu do pekla

Gaara:

Ani nevím, co mám cítit; vztek? Smutek? Asi obojí.
Vždycky jsem si z ní dělal srandu ohledně Sasukeho, protože vím, jak se nenávidí. A teď je nucená u něj žít? Je mi z toho zle.
Mám strach, jak to teď bude.
Ne, nemám a určitě ne z tohohle.
Mám strach jen o ni.

Tanaka:

Musím ho chvíli nechat samotného. No, takže kam teď půjdu? Jo, mám to. Na kopec za vesnici, kam jsme občas chodívali trénovat, tam nikdo nebude.

Po chvíli sezení jsem za sebou uslyšela vrány.
"Už to taky víš?" Zeptala jsem se. Dobře vím, kdo je za mnou.
"Jo vím, nebylo až tak těžký se dostat na to setkání a poslouchat." Musela jsem se pro sebe usmát.
"Že mě tohle vůbec nepřekvapuje." Oba jsme se zasmáli, ale dost chladně.
"To jsou ty Uchihové víš?"
Zase. Zase to blbý jméno. Otočila jsem se na něj i se svým Sharinganem.
"Zlatíčko, schovej ten Sharingan. Neumíš sním natolik, aby ses vyrovnala mému." Má pravdu, co mě to napadlo.
"Promiň. Jen to jméno už slyším moc často." Dokázal rozeznat, s jak velkým odporem jsem to vyslovila.
"Nojo, nikdy by mě nenapadlo, že můj malej bráška ovládne něco jako je Gobi."
"Nic ve zlým Itachi, ale tvýho bráchu vážně nemůžu vystát." Zase se zasmál, teď to ale byl upřímný smích.
"Já vím, proto je to tak vtipný. Zrovna vy dva."
"Strašně vtipný, dřív než se sním naučím komunikovat, tak ho asi zabiju." Jeho úsměv povadl, ale poznala jsem, že to není proto, co jsem řekla. Nad něčím se zamyslel a chce něco říct.
"Tanako, hlavně tě prosím, za žádných okolností mu nesmíš říct, že jsme přátelé a už vůbec ne tamto."
"Myslíš tím to, jak to tehdy bylo?" Přikývl jako souhlas. Dobře teda, když nechce tak to neřeknu.
"Slibuju." Skoro jsem to ani nedořekla a objal mě. Ano, sám Uchiha Itachi mě objal. Je to zvláštní, ale uklidňující.
"Ty to zvládneš. Jednou budeš učit ty jeho." Ikdyž to myslel vážně, neubránila jsem se lehkému smíchu.
Pak už se jen rozloučil a pomocí vran zase zmizel.
Je divný, být jedna z mála co....no vlastně možná jediná, co ví, co je Itachi zač, a že dokáže mít i city. Nikdo by mi to stejně jen tak nevěřil.
No asi už půjdu za Gaarou.

-

"Gaaro jsem doma." Zavolala jsem hned ve dveřích, ale žádná odpověď. Že by nebyl doma? Je už celkem pozdě, tak kde je?
No nic, půjdu do ložnice. Ale počkat, jestli tady Gaara není, tak proč je jeho tykev u dveří do ložnice? Pomalu vejdu dovnitř a konečně jsem ho našla. On.... cože spí? Vždyť nemůže. Vážně použil to Jutsu na spaní? Asi byl už ze všeho dost vyřízený.
No, to jsem i já. Lehla jsem si vedle něj a pošeptala 'Dobrou noc' ikdyž vím, že mě nemůže slyšet.

-

Když jsem se probudila, Gaara už vedle mě nebyl.
Šla jsem do obýváku.
"Konečně jsi vzhůru."
Bože jak já se ho lekla, stál totiž na okně.
"Co tam prosimtě děláš?" Řekla jsem ještě ospalým hlasem. Nenávidím když se vzbudím a on už je plný energie.
"Pojď na střechu." Prohodil a zmizel. Zase ta jeho střecha hned po ránu, díky brácha vážně.
Když jsem se vyškrábala nahoru, seděl tam a usmíval se.
"Nějaký důvod k úsměvu?"
S rozmrzelostí v hlase jsem si přisedla, ale taky s úsměvem.
"Tak nějak jsem se přenesl přes to všechno, a chci si ty poslední chvíle užít. Taky chci aby sis mě takhle pamatovala." To je roztomilý, bude mi vážně chybět.
"Budu si tě pamatovat nejlíp jak to jde."
"Nápodobně, sestři."
Najednou Gaara začal vytahovat trochu písku, co dělá?
"Vem i svůj prosím." Sice to nechápu, ale vytáhla jsem i trochu svého. Gaara náš písek spojil a ve vzduchu ho začal tvarovat. Nakonec z toho vznikli dva malí orli. Orel, je to pro nás nejdůležitější zvíře. Obdivujeme jeho sílu, majestátnost a hlavně volnost.
"Teď to zpevni vodou a společným větrem to dopevníme." Bez rozmyslu jsem udělala vše, co mi řekl. Vznikly teda dvě malé sošky.
"To jsou čakrové sošky. Protože je v nich naše čakra, odpovídají našemu životu. Pamatuj si, že jsou opravdu pevný ale prasknou jenom jednou."
O tomhle jsem už slyšela, ale neviděla jsem to v reálu a už vůbec jsem neměla vlastní.
"Když zemřeme?" Zeptala jsem se.
"Ano, a taky když se mi bude něco vážného dít, z toho orla to ucítíš, nechápu jak, ale vím to. A to samý naopak."
Lepší památku ani mít nemůžeme, tohle je super.
"Děkuju, budu ho pevně střežit." Objali jsme se, došli domů pro vše potřebné a vydali se za Kazekagem.

-

Kazekage tam nestojí sám.
"To je Kakashi? On tě doprovodí? Alespoň něco je na tom dobrý."
Pomalu jsme k nim došli a oba nás přivítali.
"Vidím, že jsi připravená." Neodpověděla jsem, jenom jsem smutně přikývla.
"Neboj Tanako, bude to dobré. Mimochodem budu odteď i mistrem tvého nového týmu." Zašeptala jsem dobře a objala Gaaru.
"Zvládni to tu bráško."
"Ty tam taky." Pořádně jsme se rozloučili a s Kakashim jsme vyšli.

Šli jsme v tichosti. Nevím, co bych mu měla říkat, ale nakonec on sám to ticho prolomil.
"Neumím si asi představit, jak se cítíš. Ale věř mi, že se budu snažit, aby ses měla dobře a byla v bezpečí." Jeho hlas je tak uklidňující, cítím, že by se o mě doopravdy mohl postarat.
"Děkuji Kakashi - sensei." Když jsem řekla sensei, tak se usmál. Teda, alespoň si to myslím. Těžko říct když má tu masku.
"Možná, to nebude jednoduché, ale na všechno si zvykneš. A kdykoli bude potřeba, můžeš mě vyhledat." Nevěděla jsem, že je takový. U nás to je prostě syn Bílého tesáka z Listové, nic moc pozitivního.
"Proč jste na mě tak milý? Nikdo se ke mně tak nechoval. Vy ve mně nevidíte netvora?" Po téhle otázce se zasmál doopravdy.
"Ale vůbec ne, naopak. Určitě znáš Uzumaki Naruta, že?"
"Jo, jasně že znám."
"Jsem i jeho mistr, je taky v týmu 7, ale hlavně, on je jako ty a Gaara."
"O tom mi někdo něco říkal, takže je to pravda? On má Kyuubiho?" Chudák, taková síla. To musí být těžký.
"Přesně tak, a položil bych za něj život, proto ani k tobě necítím odpor." Tak takové to je? Cítit skutečnou náklonnost senseie? Baki - sensei se o nás sice staral a dělal nás silnějšími, ale nikdy se nechoval takhle. Teď mi došlo, mluvil o týmu 7. S tím týmem jsme se jednou setkali, ale neviděli jsme třetího člena.
"Mistře? V týmu 7 je Naruto, Sasuke, teď i já, a kdo je ten poslední?"
"No ano, ji jsi vlastně neviděla. Poslední člen je Sakura Haruno, má předpoklady pro lékařského ninju a také velkou fyzickou sílu." Takže silný lékařský ninja, no tak jo.
"Za chvíli tam budeme, půjdeme rovnou za Hokage - sama, u které bude i Sasuke. Měl by tě provést po vesnici, ale pochybuju o tom. A odpoledne bude tvá první mise s novým týmem." Takhle brzo?

Vešli jsme do Konohy, je to dlouho, co jsem tu byla, ale moc se to tu nezměnilo.
Ty pohledy. Jsou jako z Písečné.
"Už je tady."   "Další? Proč my?"
"Zrůda" "Zrůda" "Zrůda"
Šeptejte si jak chcete, ale slyším vás. Alespoň tohohle šepotu jsme se v Písečné zbavili a je to tu zase. Vztek ve mně vře, nechci to znova.
"Ty oči! Ona ale není Uchiha!" "A proč jsou modrý?" Kakashi si toho všiml a chytl mě okolo ramen, asi aby ukázal, že nejsem nebezpečná. Sehnul se ke mně a zašeptal: "Budu se vážně snažit, ale musíš mi pomoct, tak ho vypni a uklidni se." Má pravdu. Poslechla jsem ho a uklidnila se.

-

"Vítej v Konoze, Tanako no Suna." Přivítala mě Hokage a pokračovala. "Sasukeho určitě znáš." Podívala jsem se na něj a měla co dělat, abych nezaútočila. Vypadal, že má podobné myšlenky, tvářil se úplně stejně jako já. Ani jeden jsme se nepozdravili.
"Mmm no, dobrá. Sasuke, vem Tanaku domu a cestou jí ukaž vesnici." Sasuke dost neochotně souhlasil.

Procházeli jsme vesnicí bez jediného slova. Občas jen Sasuke řekl, něco jako; támhle je nemocnice a támhle akademie, jinak nic. Najednou se zastavil, co mu zase je?
"Nemáš hlad?" Co to? Proč se zajímá? Je to vůbec ten Uchiha Sasuke?
"Jo to mám."
"Fajn, koupím ti jídlo. Je to poprvý a naposled jasný?" Přikývla jsem, nevěřila bych, že mě i pozve.

Konečně jsme dorazili domů. Je to tu hezký, ikdyž je pro něj asi dost těžký tady žít.
"Tak poslouchej, sice tu máš žít jako doma, ale jestli něco zničíš, nebo vezmeš, zabiju tě."
"Ubohý Sasuke, myslíš si, že se tě bojím?"
"Měla bys, jsem silnější a navíc, ovládnu tě zapomnělas?" Začala jsem se smát jak jen to šlo, teď mě vážně pobavil.
"Ty si myslíš, že ovládneš mě? Nebuď vtipnej, ty jen dokážeš znovu upevnit pečeť když mi Gobi začne odebírat čakru nebo když mě ovládne." Stál tak klidně, jakoby ho nemohlo nic rozhodit. Stejně klidně jako vždycky Itachi.
"Ať je to jak chce, jsem silnější a to se nezmění. Si tu pod mým dohledem, takže nebudeš překážet a budeš poslouchat." To nemyslí vážně. Kdo si myslí, že je? Já ho jednou zabiju.
"Za pár hodin je mise. Jdi se připravit ať nás nezpomaluješ." Dořekl a odešel někam, mně neznámo kam.
"Itachi jestli jsi poblíž, nebo mě nějakým zázrakem slyšíš, pamatuj si, že ho vážně asi zabiju." Po dokončení mé věty jsem viděla, jak za oknem právě odletěla vrána. Slyšel mě.

Tanaka konečně v Konoze, musí být problém. Lidí ji nenávidí a se Sasukem to bude ještě práce. Jak to bude dál? Jenom čtěte.