Morový Kříž

55.Kapitola

Z pohledu Agáty

Jsem ráda ,že Aira utekla. Je hodně těžké ji přesvědčit , že cizí názor je správný. Aspoň si myslím , že se odsud dostaneme.

„Brácha dělej!“jeçím.
„Už jdu.“odpoví. Už je tu kouř. Popadnu tupce bratra za zápěstí a soustředím se na naši společnou krev.  Buble mi v těle. Moje teplota stoupá. Soustředím se co to jde. Nevím jestli to k něčemu bude. Přemístit se do STI ového Kříže. Dlouho jsem tam nebyla. Ale bratr mně snad povede. Žil tam celý život.
Doufám , že mně nevidá otci. Nechci tam. Ale musím si pospíšit. Kouř už je tu. Za chvíli se můžeme udusit.

Najednou se ozve hlasitě bzubzum ble hum. A když celá otřesena otevřu oči stojím v lese.
Stojíme na místě kde Kříže pořádají schůze. To není tak hrozné.

„Bratře. Jsi na straně Morového Kříže?“ptám se.
„Nojo.“ broukne.
„Přísaháš na život a na smrt?“ ujištuju se.
„Ne. Ještě si to rozmyslím.“ucedí.
„Tak to prrr. Buď přísahej nebo tě tu na místě přivážu ke stromu.“řeknu.
„Agi. To si myslíš , že tímhle mbě polekáš?“
„Jo.»
Hlasitě se směje.
„Nech toho! “ ječím. Je mu úplně ukradený , že jsem mu zachránila život.
„A co mi uděláš když neposlechnu?“ zeptá se zvědavé.
Teď opravdu lituju , že jsem ho v té kleci nenechala.
Je strašně protivnej.
„Si tak protivnej. Víš o tom?“uhodím. A dám mu facku.
„Přestaň.“řekne polekaně.
„Už s tebou a tátou nechci mít nic společnýho! Nechávam tě tady.“ povím. Mám energii ještě na jeden přesun. Nechám ho tu ad si poradí. Dóm to má kus spratek.

„Co děláš?“ jecí ale to už nevnímám... Vzduch kolem mně se zamlží a objevím se na náměstí Nebeského Kříže. Párkrát jsem tu byla. Kdysi s pěstouny.
Vím kde bydlí Delta. Musím kmuži.

Po chvíli  běhu jsem se zastavila uprostřed ulice. Najednou se za mnou ozve strašlivý zvuk. Míří na mně nějaká čepel ale do cesty se jí postavý voják se znakem Stínového Kříže. Ohromeně výdechu.

„Co to bylo ty tupče?“ udeří slabě na agresora zraněný.
„Já ji chtěl zasáhnout.“ ukáže na mně. Vím , že bych mněla utéct ale já naopak pomalu mířím k zraněnému muži.
„Jste v pořádku?“ zeptám se slabým hlasem. Opravdu jsem slabá. Tolik přesunů to dokáže vyčerpat.
„Neboj se. Doma mně daj do pucu.“usměje se laskavě.
„Ty ! Ty! Děvko! Pojď sem.“řve po mně agresor.
„Jak mně to oslovujete? Víte kdo já sem?“ otážu se ho.
„Já jsem Stínový zástupce generál. A ty?“ ucedí.
Zalapám vyděšeně po dechu. Srdce mi bije čím dál rychleji.  Nemám tu být. On po mně jde. Od narození. Někdy na vás mohou nasadit lovce a to není dobrý. Nikdy!
„Jmenuji se Agáta Mimoňová.“ řeknu pevným hlasem.
„Tak jsi to ty! Co nechala bratra někde oslabeného. Teď jsi taky oslabená. Ale mu“ ukázal na vojáka , který byl čím dál slabší a krvácek z břicha. „Už moc sil nezbývá. Za chvilku bez pomoci bude po něm.“rozchechtá se.
„Ne! Prosím! Zachraňteho!“ječím na něj zoufale.
„A proč bych to dělal?“ řekne nevinně.
„Protože jsem Mimoňova dcera. Záleží mu na tom abych přežila. Vím to. A on“ úkazů na vojáka slabou rukou.„Si zaslouží ošetřit za to co pro Kříž vykonal.“ ucedím.
„Hah.“ pochechtne se hlasitě generál.
„Pomožte mi prosím! Generále!“ upí bolestí voják.
„Ano?“ uchchtne si.
„On trpí. Pomožte!“ úkažu pevným hlasem.
„Ne. Nechám ho tu. Ale tebe si odvezu jako dárek pro šéfa.“ usměje se falešně. Nejraději bych ho trefila do tváře.
„Tak to né!“jeçím. Vytasím tesáky a spustím si krev ze zaděrky. A jdu blíž.
„To neuděláš.“šeptá vyděšeně.
Dojdu k němu a otřu o jeho čelo kapku krve.