Sladké sny

3.

„Jak se jmenuješ?"

Netrpělivě jsem poklepával propiskou o papír. Prostě s ním sepíšu potřebné informace a pak ho dám do vazby a tím pádem jej na krk hodím někomu jinému, ten zavolá jeho rodiče, ti se za synka zaručí, zaplatí kauzu a potvrdí se, že v inkriminovanou dobu nebyl na místě činu, ale byl doma se svou matkou.

Znechuceně jsem sledoval jak houpe nohama, už dávno jsem vzdal snahu ho donutit slézt z mého stolu.

„Moje jméno? " zopakoval po mně a kousnul se do rtu. Frustrovaný povzdech opustil má ústa. Proč já?

„Ano, chci znát tvé jméno, aby každý věděl jméno pachatele, ne?"

Spíš, abych mohl konečně zkontaktovat tvoje rodiče a zbavit se tě.

„Nikdo se mě na jméno nezeptal už hodně dlouho."

Zavrtěl se na místě a nepřestával se kousat do rtu. Vypadal zamyšleně a duchem byl nepřítomen.

„Smutné," odpověděl jsem nezaujatě „Jméno?"

Zírali jsme na sebe snad půl minuty, doopravdy si ze mě střílí?

„Já... Já jsem dvacet čtyřka."

Zmateně jsem zamrkal.

„Co? Hele, já chci jméno ne datum narození."

Vypadal podivně netečně.

„Ne. Oni mi říkali dvacet čtyř..." Skočil jsem mu do řeči.

„Sakra nedělej hovadiny a normálně odpověz! V klidu mi tady řekneš, že jsi zabil chlapa, ale své jméno mi neprozradíš? To vážně? Sakra, kluku."

S povzdechem jsem si prsty pročísl vlasy a zhoupl jsem se na židli.

„Detektive, Vy to stále nechápete?"

Stále jsem tu byl tedy za idiota já.

„Ne, nechápu to. Řekni mi svý jméno. Dám ti příklad, jo? Já se jmenuju Darren Samuel Harrison. Chápeš? Chci po tobě jméno v tvém rodném listě."

Zatvářil se překvapeně, zmateně a následně se usmál.

„Zajímavé jméno."

Sevřel jsem ručky židle v železném stisku.

„Tvé jméno, den narození a rok, věk, jméno otce, matky, trvalé bydliště. Nebo mi prostě rovnou dej občanku."

Vyjasnil se mi v mžiku obličej. Jsem idiot. Prostě si vezmu jeho občanku.

„Nemám občanku,"zacukalo mi v oku.

„Překvapivě," sykl jsem a on nevinně pokrčil rameny a mrknul na mě.

„Nemám trvalé bydliště, kdysi jsem ale žil v jednom městečku blízko New Yorku. Jméno si už nepamatuju."

Němě jsem na něj zíral. Ten kluk si ze mě dělá vážně srandu.

„Jak nemůžeš vědět, kde... " Skočil mi do řeči, najednou měl nějakou povídavou náladu.

„Narodil jsem se 24. 9. 1996."

Konečně jsme se někam dostali. Spokojeně jsem si zapsal informaci.

„A let ti je tedy kolik? "

Rozesmál se. „To si to nedovedete spočítat?"

Zrudl jsem vzteky a rozpaky.

„Takže ti je jednadvacet."

Kývl a zahleděl se omámeně na své ruce.

„Deset let," zakroutil nad tím nechápavě hlavou.

„Jakých deset let?"

Neodpověděl.

„Tak teď to jméno."

Rozhodl jsem se to ignorovat a jít prostě dál.

„Kdysi mi ještě říkávali Jimmy."

Poznamenal jsem si jeho křestní jméno a s očekáváním jsem na něj hleděl.

„A dál? " stále se neměl k odpovědi.

„Dál není nic." Odpověděl povýšeně a mně poskočil vzteky hlas o oktávu výš.

„Jak jako nic?"

Rozhodil rukama v nic neříkajícím gestu.

„Prostě nic. Mé příjmení není důležité, vlastně si ani nejsem jistý jestli si to pamatuju správně. Vím, že v mém jméně bylo další O, ale víc..." vyjekl, když jsem ho poplácal po hlavě. Původně jsem ho chtěl rozmáčknout, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel.

„Takže Jimmy O. správně?"

Kývl a seskočil ze stolu. Pohlédl k dřevěným dveřím, z chodby byly slyšet zběsilé kroky a křik.
Usmál se.

„Konečně mě začnete brát vážně, detektive."

Po dlouhé době nová kapitola. Bylo toho nějak moc. Snad se i tentokrát líbila. 😊