Sladké sny

16.

„Přenocujeme v motelu," oznámil jsem mu a přidal jsem na rychlosti.

Celý den jsme strávili v autě a já padal únavou. Oči se mi nemilosrdně klížily a tělo mě neuvěřitelně moc bolelo.

Jimmy naopak sršel energií a veselím. Zpíval společně s rádiem staré hity a neustále se nějak vrtěl a předváděl prapodivné taneční pohyby. Popravdě jsem z něj šílel, ale bylo to mnohem lepší, než když jsem musel odmítat jeho návrh, že bude řídit. Jeho pustit za volant, to bych se mohl odstřelit rovnou. Popravdě jsem si myslel, že uvnitř něj je nějaký miniaturní motorek, který jede neustále naplno.

„V jakém motelu?" zeptal se mě okamžitě s notnou dávkou zájmu a jistých obav.

„Takový malý motel. Nic moc, ale postačí to," pokrčil jsem rameny, nechtěl jsem mu ho moc popisovat, protože jsem věděl, co by následovalo.

„Mám pocit, že zatím všechno bylo nic moc, ale stačilo to," zamručel rozrušeně a dost otráveně.

„Proč nezajedeme do hotelu?" Navrhl po chvilce přemýšlení nadšeně a začal mi popisovat jakési své vysněné apartmá s postelí s nebesy a s výhledem na celé město. Nechápal jsem, kde na ty nápady chodí. Má vlastní fantasie byla na bodu mrazu, jediné, co jsem si dokázal představit, byl pořádný kus pizzy s pivem a mým hnědým gaučem, který se nacházel v mém skromném obydlí několik kilometrů daleko.

„Co je to za barabiznu?" zděsil se a já rychle zamknul auto, aby ho snad nenapadlo vlézt si zpátky do auta a stávkovat. „To zvládneš," postrčil jsem ho ke vchodu a sám jsem vstoupil dřevěnými dveřmi dovnitř jako první.

Rozhodně to byl levný motel u dálnice, pomalu jsem sám začínal litovat toho, že jsme nejeli do hotelu, tohle byla katastrofa. Rozešel jsem se k recepci, Jimmy se mezitím zhnuseně šklebil u dveří a netrpělivě podupával nohou, jakoby říkal, tak co? Neměl jsem snad pravdu? Teď si to ale pěkně vyžer, měl jsi mě poslechnout. Připadalo mi to, jako bychom byli manželé a on byl má nepřející manželka. Naštvaně jsem pohodil hlavou. Nevycouvám, na to ať zapomene.

Cosi podivně zapísklo a já se podíval vyděšeně dolů. Stál jsem v čemsi odporném a lepivém, celkově koberec podivně páchl a jeho barva se už ani pořádně nedala určit kvůli množství fleků a další nechutné špíně. Stěny byly oloupané a myslím, že na nich byla i trocha krve. Kam jsem ho to proboha zavedl? Otočil jsem se na něj, abych mu oznámil, i přes bolest mého ega, že jdeme pryč, ale nebyl tam. Zmateně jsem se otočil kolem své osy. Kde je?

„Přejete si? " ozvalo se po mé levici. Pohlédl jsem tam, ale nikdo tam nestál, až po chvilce jsem se podíval dolů, stál tam zakrslý chlapík s křivými zežloutlými zuby a celkově se zanedbaným vzhledem. Ten muž se mi hnusil, měl jsem obrovské nutkání od něj ustoupit, ale ovládl jsem se.

„Ne, děkuji," odvětil jsem. „Jen hledám svého bratrance, ztratil se mi."

Muž zatěkal pohledem ke dveřím k salónku. Přimhouřil jsem oči a pokračoval jsem v popisu Jimmyho. Chlapík kýval hlavou, ale tvářil se nepřítomně.

„Toho jsem neviděl, " zaskřehotal po chvilce, ale to už jsem ho nevnímal zase já. Bez zaváhání jsem ho odstrčil a vešel jsem do salónku. Vztek se ve mně vzedmul ohromnou silou. Zareagoval jsem až automaticky. Přistoupil jsem k muži, který držel Jimmyho pod krkem. Otočil jsem si ho k sobě. Bylo to jako ve špatném snu, před očima jsem měl černo, soustředil jsem se na jediný cíl a ten zněl, ublížit tomu hajzlovi, co nejvíc to jen půjde.

„Darrene," ozvalo se roztřeseným hlasem a kolem svého těla jsem ucítil drobné ruce.

„Přestaň, už má dost," bylo to jako probuzení. Pustil jsem nehybné tělo toho muže, na rukou jsem měl krev. Ani jsem nevnímal, že mě vzal za ruku a vedl mě pryč.

„Jsi v pořádku?" zamumlal jsem, když jsme došli k autu. Zakýval hlavou.

„Chtěl mě jen okrást, šacoval mě, protože nevěřil, že u sebe nic nemám."

„Nevypadalo to tak," zavrčel jsem, on si naopak povzdechl.

„Nechal ses unést," vyhrknul rychle, jen jsem pokrčil rameny. Nelitoval jsem toho, ani jsem nemohl.

„Pojedeme do hotelu," pocuchal jsem mu vlasy.

„Příště tě poslechnu, slibuju."

Zacukaly mu koutky.

„To bys rozhodně měl."