Sladké sny

37.

Vina.

Smutek.

Výčitky.

Zlost.

Jak víc mám popsat své pocity? Do mé hrudi, ve které již byla obrovská, chabě ošetřená rána, někdo znovu udeřil pěstí takovou silou, že se rána ještě více zvětšila a krev se z ní nyní řinula proudem, který nešel zastavit.
Co mám teď dělat? Co si mám počít?

Hleděl jsem před sebe, osobu vedle sebe jsem naprosto ignoroval. Nemohl jsem se na něj nyní podívat. Chtěl jsem být sám, ale ani to mi nebylo dovoleno. Ležel jsem na jeho hrudi. Nechával jsem se hladit. Jen matně jsem vnímal, že pláče také. Proč pláče? Vždyť mou mámu ani neznal. Jak by taky mohl. Jejich setkání trvalo tak dvě hodiny.

Posadil jsem se. Je to má vina. Byl jsem moc neopatrný. Moc jsem důvěřoval tomu, že jsme všichni v bezpečí. Nedošla mi tak zatraceně moc podstatná věc, že tihle lidé nehrají fér. A kdo zaplatil za mou aroganci? Moje máma. Moje ubohá máma. Trhaně jsem vpustil do svých plic vzduch.

„Vrátím se tam," sykl jsem.

„Vrátím se a vlastníma rukama."

Pohlédl jsem na své ruce, které však nebyly zaťaty v pěst. Třásly se a já si uvědomil krutý fakt. Vrátím se a co? Pomstím se? Komu? Na koho mám směřovat svůj hněv? Byl to jejich cíl? Vědí, že se moc řídím pocity a tak se mě pokoušejí takhle zmanipulovat?

Tiše jsem se uchechtl. Ten zvuk zněl tak nepatřičně, že jsem jej nemohl ani vytvořit já, ale celá tahle situace byla nepatřičná. Mezitím, co já jsem nic nedělal, jen jsem se válel na gauči s Jimmym, moje máma... Mučili ji? Chtěli vědět, kde nás najít a tak ji mučili. Určitě to tak bylo. Určitě. Ale ona nic neví. Nikdy nic o tomhle neví. Nemůže. Nedovolil bych to a ona za to stejně zaplatila. Zaplatila za to, že jsem její syn. Idiotský syn, co všechno pokazil.

„Detektive."

Koukl jsem na něj, ale nic jsem neřekl. Ostražitě jsem pozoroval drobnou ruku, která byla položena na mou tvář. Hladil mě a já se k jeho ruce tulil jako nějaká kočka. Bylo to mateřské gesto, které mi dávalo jakýsi pocit klidu a odevzdání.

„Omlouvám se, detektive. Vaše rodina kvůli mně... Nebýt mě, detektive."

Zavrtěl jsem rázně hlavou.

„Přestaň, tohle je moje. Moje..." musel jsem zmlknout, jelikož bych se znovu rozbrečel.

„Můžete nám k této tragédii něco prozradit? Jak k tomu došlo?"

Pronikl ke mně hlas moderátorky a já zpozorněl, jelikož jsem si všiml známé tváře.
Srdce se mu rozbušilo jako o závod a hněv mnou prostupoval neuvěřitelnou silou.

„Zatím je důvod této tragédie nejasný, ale připomíná mi to jednu tragédii, která se stala patnáctého června před pár lety. Je skutečně strašné, co všechno oheň dovede, obzvlášť, když se jednalo o tak dobrou ženu."

„Znal jste oběť?"

„Jejího syna. Její syn pro ni byl ale velkým zklamáním a i teď nejspíš je."

Víc jsem neposlouchal. Oněměle jsem sledoval obrazovku, než jsem se vymrštil do stoje. V mé hlavě znělo dunění a já sám k sobě Jimmyho pevně natiskl.

„Musím jet zpět do města."

„Proč?" žbleptl Jimmy.

„Proč? Protože moje máma ještě pořád žije."