Sladké sny

14.

„Mám hlad, " ozvalo se po skoro dvouhodinovém mlčení. Skutečně po celou dobu těch dvou hodin ani necekl, takže tohle projevení života byla uklidňující skutečnost. Pravdou totiž bylo, že po celou dobu, co mlčel, jsem byl nervózní a neměl jsem z toho celkově dobrý pocit. Bylo to až moc divné. Nehodící se chování k jeho povaze.

„Za chvilku zastavím v jednom bistru, neboj," odpovím mu okamžitě a pohledem jej zkontroluji jako už za ty dvě hodiny tolikrát.

„Měl byste ale nejdřív třeba tady zastavit a rozvázat mě, aby to nevypadalo divně."

Prohodil ledabylým tónem hlasu a nezaujatě koukal před sebe.

„To bych asi měl, " pousmál jsem se, když jsem si všiml jak se napjal v očekávání.

„Ale," dodal jsem se smíchem.

„Pokud víš, tohle auto má zatmavená skla, nikdo nic neuvidí."

Pohoršeně pootevřel ústa a poté je zase zavřel. Jako ryba na suchu.

Odbočil jsem na malé parkoviště vedle červené budovy s velkými okny, na kterých byly vylepeny různé nabídky. Krachovalo to tu, jak z nedostatku zákazníků, tak kvůli kvalitě jídla, ale nám to bude stačit. Bude muset.

Zaparkoval jsem a poté jsem odpoutal Jimmyho. Promnul si zápěstí a vrhl po mně zlovolný pohled. V tom okamžiku mi to nedošlo. Dokonce jsem se na něj zaculil jako idiot. Můj úsměv však v zápětí nahradila bolestná grimasa doprovázená mým bolestným skučením, když mi své koleno zarazil vší silou mezi nohy. Do očí mi vhrkly slzy a já sám jsem se svalil na sedačku auta.

„Ty zkurvenej," vydrala se mi ze rtů první nadávka v okamžiku, kdy jsem si byl alespoň částečně jistý, že můj hlas nebude znít přiškrceně a ukňouraně.

„Kde je Vaše slušnost, detektive?" zasmál se zvonivým smíchem, vystoupil z auta a zamířil si to rovnou ke dveřím bistra.

Já jej následoval asi po pěti minutách, kdy jsem se dokázal postavit na nohy a už si v ochranném gestu nedržet rozkrok.

Našel jsem ho sedět u zapadlého stolu v místnosti. Se zaujetím si prohlížel jídelní lístek, kde největší specialitou byly asi špagety s omáčkou s konzervy. Usadil jsem se beze slov vedle něj a vyrval jsem mu lístek z ruky. On na můj čin zareagoval jen podrážděným odfrknutím a pohozením hlavou.

V rychlosti jsem přelétl nabídku i ceny. Bylo mi jasné, co si dám. Lístek jsem mu vrátil a už jsem mu víc nevěnoval pozornost. Jal jsem se k prohlížení místnosti. Stará a nemoderní tapeta, ošoupaná podlaha. Doopravdy zastaralé vybavení, o tom, že se náš stůl kýval nemluvně.

„Tak co si dáte? " objevila se u našeho stolu postarší žena s pihou na tváři, natočenými vlasy a děsivě krvavými rty. Tak jako bistro i ona působila sešlým dojmem, ale bylo vidět, že sem jaksi patří. Oba dva jsme jí sdělili své objednávky a já ještě něco přidal. Nelíbilo se mi, že si dal tak malou porci. Musí jíst a zesilnět.

Na můj vpád do své objednávky nijak nezareagoval. Celkově se mnou nekomunikoval. Byl pohlcen ve svých myšlenkách a okolí jej nezajímalo.
Snědl vše, co dostal a beze slova odešel zpět k autu. Opět jsem cítil ten nepříjemný pocit. Co se děje? Co se děje s ním?

„Co je ti? " vybalil jsem na něj okamžitě, když jsem došel k zamčenému autu, o které se opíral.

„A taky," ztišil jsem hlas.

„Za co jsem si sakra zasloužil ten kopanec?!" přistoupil ke mně a zabodl mi prst do hrudi.

„Třeba za to, že jste mě svázal!" jeho křik mě nepřekvapil tolik jako jeho výraz tváře, který mě vyvedl z rovnováhy a donutil mě, se cítit skutečně jako ten největší prasák.

„Nemohl, nemohl jsem se hnout! Jste normální? Nemohl jsem se pohnout!" vlastně stále křičel pořád to samé dokola, ale mně se jeho slova zarývala pod kůži jako ty nejostřejší čepele nožů.

Jeho brada se chvěla a oči nabyly skelný nádech. Teprve teď mi došlo proč celou dobu mlčel a nehýbal se. Byl v šoku. Nedokázal se pohnout či promluvit. Jeho mysl mu to nedovolovala a mně to nedošlo.

„Omlouvám se, " dostal jsem ze sebe v okamžiku, kdy se nadechoval, aby mohl pokračovat v křiku. Zarazil se a já sklopil oči ke svým nohám.

„Jsem doopravdy... Klidně mi ještě jednu vraž, nedošlo mi to. Už se to nestane, přísahám."

Instinktivně jsem se přikrčil očekávaje ránu, ale místo toho mi z kapsy od bundy vyndal klíčky, odemkl auto a nastoupil. Nechápavě jsem na něj koukal.

„To tam budete stát celý den?" prohodil otráveně a já rychle oběhl auto a stále se zmatenou myslí jsem nastoupil.

„Omluva se přijímá, ale ty nohy si nahoru dám," prohodil tiše a zul si boty. Nohy v pruhovaných ponožkách se ocitly na palubní desce vozidla a já nic nenamítal. Jednak protože to bylo fér a taky proto, že si sundal boty.
I tak mi stále hlavou vrtala myšlenka, proč se už nezlobí? Proč mi tak lehce odpustil?
Pohlédl jsem na něj a snad jsem to i pochopil díky jeho drobounkému úsměvu. Byl jsem prvním člověkem, který se mu omluvil za to, že mu ublížil.